První den ve školce

Je to skoro tři a čtvrt roku, kdy jsem se musela skoro ze dne na den přepnout z režimu "pracující žena" do režimu matka. A dneska jsem započala přepínání do dalšího režimu - "pracující matka". Jaké to bylo?

Musím říct, že jsem se toho už docela dlouho dopředu bála. Holky jsou moje parťačky, moje kámošky, poslední rok s nima trávím čas fakt ráda a ráda se jim věnuju. Kdyby to byly nějaké umrčené protivné příšery, určitě by se mi do školky odevzdávaly mnohem snáze. Takhle jsem byla trošku smutná, že přijdu o mnoho času stráveného s nimi. Viděla jsem se, jak týden před nástupem do školky z nervů ani nespím. Tak to se tedy nekonalo. Na nějaké šílené nervování tak nějak nebyl čas a prostor. A pak se nějak přihodilo to, že byla neděle a já jsem věděla, že druhý den jdu do práce a holky do školky. Připadalo mi to pořád hrozně neuvěřitelné, že ten čas fakt nastal (a neuvěřitelné mi to teda připadá i po dnešku :-D ). Když jsem holkám v noci nažehlovala na oblečení jmenovky (jak jinak než všechno na poslední chvíli, jak typické pro mě!), byla ve mně uplně maličká dušička. 

Ráno začalo parádně, vzbudily se pár minut před šestou, což se mi zdálo jako úplně optimální čas. Nasnídaly se, podívaly se na jeden díl Tlapkové patroly, převlíkly jsme se a v sedm jsme vyráželi z domu. Holky už si byly ve školce několikrát pohrát, takže znaly to prostředí a trošku i tváře učitelek a učitelů, což se ukázalo jako dobrý krok. Jen co jsme vešly do školky, přišla je přivítat paní učitelka a Adélka jí dokonce dala pusu. To mi přišlo jako dobré znamení. Vybalila jsem jim věci a šli jsme do třídy. Adélka měla nachystané pro děti gumové bonbony, protože měla včera svátek. Pro učitelky a pana učitele jsme donesli svazečky levandulí, které jsem ráno natrhala na zahradě. Holky se hned zabraly do hraní a já se musela s pusinkou na rozloučenou vyloženě vnucovat :-D paní učitelka mi špitla, že to je super, že bych se měla rozloučit a odejít, dokud jsou takhle v klidu. Tak jsem se zhluboka nadechla, tu pusu jim dala a šla. Ustála jsem to a nebrečela jsem! Ani venku před školkou, to jsem sama sebe překvapila. No a v práci už jsem na brečení neměla moc myšlenky. 

Přesto jsem se dopoledne neudržela a šla se podívat na chodbu, odkud je vidět zahrada školky, jestli jsou děti venku a jestli nezahlídnu holky. Nejprve jsem je neviděla, protože z okna není zahrada vidět úplně celá. A najednou jsem viděla Áňu jak jede v helmě na motorce po chodníčku školky. A za chvíli se vystřídaly a jela zase Áďa. A pak tam vesele běhaly z místa na místo a hrály si. To mě na jednu stranu uklidnilo, ale na druhou stranu bylo docela zvláštní je vidět a vědět, že je má pod dozorem někdo jiný. Že jsme tak blízko, ale vlastně nejsme spolu. No, prostě trošku toho smutnění tam přece jen bylo. Mám takové tušení, že teď nějakou dobu budu dopoledne pravidelně chodit koukat, jestli je na zahradě zahlídnu. 

No a po obědě šly s mou mamkou domů. Máme to domluvené, že je tento týden bude brát po O, příští týden už holky budou ve školce i spinkat. Vymyslela jsem, že se mamka staví s holkama k nám před vchod do práce, jak půjdou kolem, tak jsem je ještě po obědě viděla. Áňa mi už z dálky hlásila, že Adélka plakala, ale viděla jsem, že jsou obě vysmáté a spokojené, tak mě to ani nějak nerozhodilo. Mamka říkala, že jí učitelka říkala, že sice Áďa zaplakala, ale že to nebylo nic hrozného, jen chvilečku. A Áňa to ustála. To je taky docela překvapení, čekala jsem to spíš naopak. Ale už jsem si zvykla na to, že s dětmi se mnohdy stane úplně přesný opak toho, co člověk očekává. 

Prostě se to celé vydařilo tak, jak jsem o tom ani nesnila, a já jen doufám, že to holkám vydrží. A taky že mě brzy přejde v práci pocit, že jsem úplně vymazaná, a strach, že na to někdo přijde a brzo mě vyhodí :-D