Od zveřejnění posledního článku už zase nějaká ta doba uběhla,
a tak nějak tuším, že se v blízké době budu chtít častěji někam „vypsat“,
rozhodla jsem se, že se tady s vámi podělím o to, jak se máme a co nás
čeká.
Letošní Vánoce byly opravdu kouzelné a zdá se mi, že i
docela poklidné. Holky už úplně chápaly, co se děje, že bude Ježíšek, dárečky,
pomáhaly mi s cukrovím (letos jsem se vyhecovala na neuvěřitelné čtyři
druhy!) i „výzdobou“ (záměrně používám uvozovky, protože výzdoba byla asi
poněkud jiného ražení, než si většina lidí představuje – na dílničkách ve
školce jsme společně udělaly svícen, potom jsme doma nazdobily malý stromeček
holkám do pokojíku a nakonec polepily okna vločkami. Na Štědrý den jsme ještě
nastříkaly na okno v obýváku pár vloček a sněhuláka, abychom si
vykompenzovali absenci skutečného sněhu). Zapojily jsme se do projektu
Ježíškova vnoučata a jely do domova důchodců zazpívat koledy paní Božence (to
jméno určitě hrálo roli v tom, že jsem nás na to přání přihlásila, protože
moje babička byla taky Boženka). Byly jsme poprvé bruslit na ledě (pro
dospěláky velmi namáhavé :-D, holky samozřejmě nadšené a řvaly „rychleji,
rychleji“). Naši jim stejně jako loni udělali hezkého Silvestra - letos i
s ohňostrojem, který ale holky neumí úplně docenit, protože z něj
stále ještě mají hrůzu. Za to můžu já, protože jsem je vzala loni na velký
mikulášký ohňostroj a nevědomky jsme se postavily přímo k odpališti, takže
jsem si i já skoro cvrkla, když to začlo střílet. Jak reagovaly holky asi ani
nemusím popisovat...
Holky celý podzim i konec roku zvládly bez nemoci, až po
vánočních svátcích jevily nějaké známky nachlazení, já taky, a tak jsme po
Novém roce zůstaly tři dny doma, ale jinak pokračujeme v kontinuelní
docházce bez absencí. Musely jsme se dát v lednu do kupy co nejdříve,
protože hned 7. ledna jim začal týdenní lyžařský výcvik se školkou! Holky stály
na lyžích úplně poprvé a já jsem samozřejmě žádné zázraky nečekala. Jen jsem
chtěla, aby si to osahaly, aby viděly, že kamarádi ze školky také jezdí, aby je
to motivovalo se snažit a aby si užily nějakou srandu. No měly to docela
divoké, první den měly pěkně mrazivo, kolem minus deseti, další den zase
chumelenici, že pomalu nebyly na sjezdovce vidět... Ale podle fotek a jejich
vyprávění se jim to líbilo, takže jsem spokojená. Kopeček samy ještě nesjedou,
ale to mi nevadí, mají na to ještě času dost. Na lyžařský kurz plynule navázal
kurz plavání, který nemají denně, ale jednou týdně. Od něj rovněž neočekávám,
že by se holky naučily plavat. Ale vodu holky mají rády, takže jsem věděla, že
když nic jiného, tak to pro ně bude ve školce pěkné zpestření. Ne že by to
neměly i bez toho dost pestré, stále jedou podle nabitého programu, kde jedna
akce střídá druhou. Někdy mají výlety, někdy jen „tematický den“ – před vánoci
měli třeba andělský den, kdy měly děti přijít v převlecích za andílky, pak
čertovský den, minulý týden zase den sněhuláků. No pecka. Takový zlatý hřeb
loňského roku a zároveň ujištění, že holky už si na školku definitivně zvykly,
bylo noční spinkání ve školce, které zvládly absolutně s přehledem a druhý
den ráno jsme si je vyzvedávali vysmáté a spokojené. Paní učitelka mi pak ještě
několikrát zopakovala, že tímto se jim otevřely dveře na letní školku
v přírodě v červnu, že o to, jestli to zvládnou zrovna ty dvě se
určitě nebojí.
Jenom nám teď hrozí neštovice, první nemocná holčička se ve
školce objevila hned zkraje ledna, druhá asi za dva týdny po ní, tak teď
čekáme, jestli se holky nakazí taky. Na jednu stranu bych byla asi ráda, kdyby
se holky nakazily, přece jen je to lepší teď, než v létě, ale na druhou
stranu je to trošku nešťastné načasování. Potenciální osypání totiž vychází tak
akorát na dobu, kdy budu v nemocnici. Rozhodla jsem se totiž konečně řešit
radikálnějším způsobem svou genetickou mutaci. Před deseti lety, kdy mi BRCA2
zjistili, moc ještě ty preventivní operace nefrčely, takže mi to ani nikdo
nějak zvlášť nedoporučoval. Pak už se přišlo na to, že je to docela dobré
řešení, ale to tehdy holky byly ještě malé a já je musela pořád nosit a tahat,
tak to moc nepřicházelo v úvahu. Teď je teda občas taky ještě ponosíme,
ale dá se jim už vysvětlit, že nošení nebude. Mají navíc představu o tom, co je
nemocnice a operace, myslím si, že už pochopí, že na maminku po operaci budou
muset dávat pozor. Takže jsem se rozhodla, že dám prsa pryč a za deset dní
touto dobou budu zřejmě někde na sále. Porušila jsem všechna pravidla a
googlila a vyhledávala informace. Přidala jsem se třeba do facebookové skupiny
nás „stejně postižených“, kde se člověk mnohdy dočte docela smutné příběhy,
nebo jsem si vyhledávala různé články, kde třeba jeden odborník uvedl svůj
názor, že pokud umělé oplodnění podstoupí osoba, která má genetickou mutaci
BRCA1 nebo BRCA2, je téměř jistota, že onemocní rakovinou.
Všem důležitým osobám ve svém okolí jsem svůj plán jít na
operaci sdělila a vysvětlila, o co jde. Ale ty nejdůležitější dvě bytosti to
ještě neví a vlastně ani nevím, jak na to budou reagovat. Mám jasno v tom,
že jim to chci říct. Ostatně stejně jim něco budu muset říct, když týden nebudu
doma a pak další měsíc nebudu chodit do práce a budu citelně omezená
v tom, co můžu a nemůžu dělat. Nejsem navíc úplně fanda zatajování
zdravotních informací před dětmi (to dělávala naše mamka), protože na nás se
ségrou to mělo pak akorát ten efekt, že jsme byly naštvané, že nám to nikdo
neřekl. Už jsem ale několikrát přemýšlela, jak a kdy jim to říct. Samozřejmě s
nimi nebudu rozebírat nic jako je rakovina. Asi se jim pokusím nějak vysvětlit,
že jde o předcházení nemoci, třeba jako je očkování. A úplně dostačující asi
bude načasování den před nástupem do nemocnice. Čím déle jim to bude šrotovat
v hlavě, tím hůř. Ruku v ruce člověka ale napadají i další otázky –
nechat manžela, aby třeba holky vzal za mnou na návštěvu do nemocnice? Nebude
to pro ně spíš horší, když mě tam uvidí v bůhvíjakém stavu? Ale zatím se
na to dívám spíše tak, že bych chtěla, aby tam přišly. I to, že člověk občas
musí do nemocnice a někdy i na operaci, je součást života, a zjištění, že i máma
není nezničitelná superhrdinka, ale normální tvor, který má taky nárok být
nemocný, a že je na ni třeba taky brát ohled, je určitě taky v něčem
posune.
Takže tak je to teď u nás. Jsem napjatá a zvědavá, jaký ten
únor bude, jak to doma beze mne zvládnou, jak to pak budu zvládat já, jak bude
postupovat rekonvalescence... Dejte mi vědět, jestli by vás zajímaly i
zprávičky z nemocnice a z uzdravování, nebo jestli o tomhle nechcete
ani číst a radši chcete jen sluníčkové info o holkách :)
Držte nám všem pěsti. Abych ten článek nějak příjemně
zakončila, přidávám nějaké fotky z uplynulého období.
Žádné komentáře:
Okomentovat