Preventivní mastektomie, neboli odstranění prsní žlázy

Chvíli jsem přemýšlela, jestli tenhle příspěvek vůbec psát, protože sem, vzhledem k tématu blogu, tak nějak nepatří. Důvod, proč jsem se nakonec rozhodla ho přeci jen napsat, je stejný jako důvod, proč jsem začala psát tenhle blog, respektive původní blog o ivf - žalostně málo informací o celé problematice. A jestli se najde aspoň jedna osůbka, která jako já bude zadávat do googlu nejrůznější hesla jen aby se o téhle operaci dozveděla něco více, a vyplivne jí to tenhle článek, tak budu moc ráda a budu vědět, že jsem to nepsala zbytečně :-) 

O samotné genetické mutaci, kterou mám já, tedy BRCA2, sem asi nebudu nic moc psát, protože pokud vám je tahle potíž diagnostikována, dostanete docela přesná čísla, čím vším můžete v průběhu svého života díky téhle mutaci onemocnět, a jaké jsou vám kvůli tomu doporučovány pravidelné preventivní prohlídky. Jen se stručně zmíním o tom, kdy je vhodné uvažovat o vyšetření genu na tuto mutaci - obecně pokud se objeví v rodině aspoň dva případy onemocnění rakovinou prsu u pacientek do 50 let, nebo tři případy onemocnění rakovinou prsu v jakémkoli věku. Pak je samozřejmě otázka, jestli vlastně chcete vědět, jak na tom jste, protože vím, že existuje skupina lidí, která prostě o věcech jako je tahle genetická mutace raději neví, a mají k tomu samozřejmě své důvody. Já mezi ně jednak nepatřím a jednak v době, kdy jsme se já i sestra nechaly testovat, nám rodiče nedali moc na výběr, i když jsme samozřejmě už byly plnoleté. U mamky se genetická mutace prokázala, takže nás rovnou objednala na vyšetření taky a my ho prostě bez nějakých odporů absolvovaly. Ale to už bylo před mnoha, mnoha lety - téměř před deseti. 

Své rozhodnutí, že si nechám prsa "vzít" jsem nechávala uzrát docela dlouho. Když jsem se dozvěděla o své mutaci, tak ty operace nebyly ještě moc moderní, pokud se to tak dá říct, a dokonce i moje mamoložka se vyjádřila v tom smyslu, že na ně chodí spíš ženské tak trošku splašené. Řešila jsem to pak taky hlavně před podstoupením léčby neplodnosti, ale protože jsem nedostala jednoznačnou informaci o případně hrozbě, kterou by pro mě ivf mělo představovat, rozhodla jsem se, že prsa budu řešit až po dětech. Tatáž mamoložka, která se na preventivní operace dívala dříve trošku skrz prsty, mě loni v srpnu na pravidelné kontrolní prohlídce uvítala slovy "tak co, jak budeme ta vaše prsa řešit?" Já už ale tehdy byla rozhodnutá, že čas pro operaci uzrál. Holkám byly tři roky, další dítě zatím není v plánu, takže nebylo moc s čím otálet. Paní doktorka hned vzpomínala, u koho že viděla takový pěkný estetický výsledek, a vyřkla jméno doktora, který mě nakonec i skutečně operoval. Hned mě k němu objednala na konzultaci, která proběhla hned týden poté. Chtěla jsem ale podstoupit operaci až v zimě, z několika různých důvodů, takže jsme se domluvili na další konzultaci v prosinci. 

Konzultace byly poměrně krátké a stručné. Vzhledem k tomu, že preventivní mastektomii z genetických důvodů hradí pojišťovna, není tak úplně možné si nadiktovat, jaká prsa by člověk chtěl. V tomto je asi dost podstatný rozdíl oproti kosmetickým plastickým operacím. Já jsem se vlastně na konzultaci jen svlékla, pan doktor si mě prohlédl, řekl, že jsem mám prsa tak akorát a že jsem tedy ideální adept pro řešení formou rekonstrukce prsu vložením implantátu. Pak se mě ještě zeptal, jestli jsem si vyhledávala různé možnosti - tedy tvary implantátu a způsoby jejich uložení. Řekl, že u mne by volil anatomický implantát s uložením pod sval. S tím jsem souhlasila. O případné velikosti jsme nemluvili vůbec. Já se vlastně velikost implantátu, který mi dali, dozvěděla až několik dní po operaci. Důležité je ale zmínit, že myslím, že kdybych se více vyptávala, tak bych asi dostala víc informací, ale já jednak vlastně nevěděla, na co se ptát, a jednak jsem (ačkoli pan doktor podle mě nepatří k těm nejupovídanějším) od začátku cítila důvěru v to, že on to všechno udělá dobře, že ví co dělá a proč to dělá. 

Na prosincové konzultaci jsme se domluvili na termínu operace. Měl to být první únorový den. Je to docela zvláštní, protože v porovnání s ostatními pracovišti je u nás ve fakultní nemocnici čekací doba opravdu krátká - jinde se objednává tak rok, nebo rok a půl dopředu. Přitom naše klinika bude zřejmě poměrně vyhlášená - jen za svůj týdenní pobyt v nemocnici jsem se setkala se dvěma pacientkami, které přicestovaly dost z daleka (jedna Karlovy Vary, druhá Chomutov) s tím, že jim byla doporučena právě Fakultní nemocnice v Ostravě. Kdo sleduje facebookovou stránku lvíčecích sester, ten ví, že jsem z důvodu nemoci na únorový termín nemohla nastoupit. Byl to velký pech, jen pár dní před operací jsem zalehla s opravdu škaredou virózou, s jejímiž dozvuky se potýkám ještě doteď. Pan doktor byl ale milosrdný a nabídl mi zcela expresní termín, a to 1. března. 

Den před operací jsem měla nastoupit do nemocnice na příjem. S sebou jsem si měla přinést výsledky předoperačního vyšetření. Vyplnili jsme papíry, šla jsem na pohovor na anesteziologii a pak mě ubytovali na pokoji. Dali mě k nějaké paní na dvojlůžák, ale ona zrovna odcházela a já byla prvních pár dní sama, což jsem docela ocenila. Den před operací jsem taky mluvila s doktorem, ale opět byl pohovor velmi krátký, zeptal se mě, jestli mám dotazy, ale vlastně jsem nevěděla, na co se konkrétně ptát (i když byla hlava jeden velký otazník), tak jsme se rozloučili s tím, že se uvidíme následující den před operací a že půjdu první hned v osm hodin ráno. 

Co vám budu povídat, noc před operací nebyla na spánek zrovna vydatná - vzbudila jsem se kolem páté ráno a už nezabrala, jak jsem byla nervózní. Kolem sedmé přišel doktor a namaloval si mě. Dělal mi na hrudníků různé čáry, podle kterých se pak zřejmě při operaci orientoval. Pak už mi dali andělíčka a punčochy a hlavně tu předoperační tabletku - na tu jsem se popravdě úplně těšila a mé očekávání naplnila. Po ní jsem si lehla do postele a fakt se úplně klidně čučela do zdi. Za chvíli pro mě i s postelí odvezli do operačního traktu, kde na mě už čekali lidé z anesteziologie. Měla jsem veliké štěstí, že jeden z anesteziologů je můj kamarád, který souhlasil s tím, že u operace bude, a zařídil si to tak, že mě bude uspávat. I to mi dodalo na klidu, povídali jsme si, dělali i různé fórky, říkala jsem jim, že jsem posílala fotku svého očárkovaného hrudníku manželovi a ten že mi odepsal, že to vypadá, že se mě chystají porcovat :-D Za chvíli přišel na sál i můj doktor a mohlo se začít, pamatuju si, že jsem řekla jen "tak dobrou" a pak až jak mě budili.  Operace prý trvala tři hodiny. Až nedávno jsem vyčetla, že prý je zákonná povinnost vzbudit pacienta z anestezie ještě na sále, to si moc nepamatuju, ale jak mne přivezli na dospávací pokoj, to už jo. Že jsem jim tam hned říkala, že se cítím, jakoby mě zavalili kamením, což byl asi nejpřiléhavější popis pocitů po operaci i v několika následujících dnech. Na dospávacím pokoji jsem pak ještě nějakou dobu dospávala :-) a pak mě odvezli na můj pokoj. Spala jsem v podstatě celý den operace, a proto mi potom v noci dělalo trošku problém dál spát - a to jsem ocenila, že jsem byla na pokoji sama a mohla si klidně ve dvě ráno pustit televizi a podřimovat u ní. 

Vstát z postele mi dovolili až někdy večer. Dožadovala jsem se vstávání mnohem dřív, když se mi začalo chtít čůrat. Můj požadavek byl zamítnut a sestra donesla mísu. No, to byl jeden z nejbarvitějších zážitků v nemocnici :D Nevěřila bych, jak obrovskou roli hraje psychika a jak šílený je problém se vleže v posteli vyčůrat, přestože se vám fakt chce :) Můj vnitřní boj se odehrával dobrou půlhodinu a až když jsem si na mísu sedla, tak se to nakonec nějak podařilo. 

Celkově první noc byla docela na prd, stejně jako několik následujících. Diskomfort způsobuje jednak dokapávající infuze v ruce, samozřejmě ty kameny, co vás tlačí na hrudníku, dále dvě hadičky z každého prsu s drény, a především to, že jediná možná poloha pro spánek je na zádech. Já vždycky spala výhradně jen na boku a na spát na zádech bylo prostě scifi. No ale nedalo se jinak. Každé ráno proto začínalo vzpamatováváním se z ohromné bolesti zad. V noci taky ta prsa mnohem více natékají, proto je pnutí daleko intenzivnější než ve dne. Prostě noci jsou doteď voser. 

Za dva dny po operaci mne čekal první převaz. Toho jsem se hodně bála, protože jsem měla hrůzu z toho, jak prsa budou vypadat. Možná si klepete na čelo a nechápete. On je totiž dost rozdíl v tom, jestli jdou ženy na kosmetickou plastickou operaci, kdy mají nějakou svou tkáň, nebo jestli naopak z prsa veškerou vaši tkáň vyškrábou a nacpou tam místo toho implantát. Bála jsem se, jak to nakonec dopadne, z několika různých důvodů. Vůbec mému strachu nepřidala vzpomínka na dávnou konzultaci na plastice u jiného doktora, který semnou tehdy mluvil dost necitlivě. V podstatě na mě vyjel s tím, ať nepočítám, že po té operaci budou ta prsa nějak extra krásná a že si polepším. To, jak semnou tehdy jednal, určitě přispělo k tomu, že jsem tu operaci na několik dalších let zavrhla. Takže na ten převaz jsem šla se srdcem až v krku. Původně jsem si říkala, že se třeba ani nebudu dívat. Ale ono to oko tam přece jen uteklo. A i když jsem si myslela, že jsem připravena na to, že nebudou hezké, ten pohled mne dost sebral. Hrbolaté zmačkané cosi, co snad ani tvarově nepřipomínalo prsa. Rozbrečela jsem se. Převaz mi navíc nedělal můj doktor, ale jiný, co měl ten den zrovna službu, a ten tedy zrovna přehršel empatie neprojevil. Chápu, že pro ty lékaře je to pruda, že se jim tam holka rozbrečí, ale stačilo prostě vlídně říct - podívejte se, jste 48 hodin po operaci, to od těch prsou nemůžete čekat zázraky, je to nateklé, zatuhlé, bude si to sedat, finálně to bude vypadat úplně jinak. To mi ten den nikdo neřekl. Ani doktor, ani sestra. A já pak na pokoji plakala, že se nikdy už před nikým nesvleču. Dnes jsem po operaci skoro dva a půl týdne a můžu říct, že ten rozdíl oproti tomu prvnímu převazu je obrovský. Kdyby má prsa ten den vypadala tak, jak vypadají dnes, byla bych spokojená. A je mi jasné, že se ještě budou hodně hodně měnit (doufám, že k lepšímu!) Ale to je ta má netrpělivost... 

Další převazy už mi dělal jen můj doktor. Před ním jsem se držela, řekla jsem mu, že u toho prvního jsem si pobrečela, a proto se už nebudu dívat. A opravdu. Znovu jsem sebrala odvahu se podívat až při závěrečném převazu, kdy mě pouštěli domů. To jsem věděla, že se doma stejně budu muset dívat, když se budu umývat, tak mi asi nic moc nezbyde. A to to bylo už o kus lepší. Každý den je to o kus lepší. Ale třeba do zrcadla jsem se ještě neodvážila podívat... 

A když mluvím o převazech, stojí za zmínku i proces vyndávání drénů. Když jsem měla drén po břišní operaci, tak ta bolest při vyndání byla tak prudká a intenzivní, že ji asi nikdy nezapomenu a rozhodně udělám vše možné, abych se tomu napříště vyhnula. U těch prsou to ale bylo jiné. První dva drény, které mi doktor vyndal tři dny po operaci, byly úplně v pohodě. Byl to hodně zvláštní pocit, protože v drénu je podtlak a u toho vyndání to tak "cucne" a taky to je cítit, jak se ta hadička táhne kolem celého prsa a vylézá ven. Další drén vyndával pět dní po operaci a ten už šel vyndat hůře. Jednak mě trošku bolelo stříhání těch stehů okolo drénu, a jednak musel doktor trošku více potáhnout. No a ten poslední, který tahal týden po operaci, ten byl tedy zážitek. Tomu se tedy vůbec nechtělo a doktor musel doslova zarvat, aby ho vytáhl. Měla jsem pocit, že mi utrhl celé to nově udělané prso. Ale pořád na skóre bolestivosti vede ten drén z břicha, takže to zas až tak brutální nebylo :-)

No a osmý den po operaci mě pustili domů. Nevěděla jsem, co od toho čekat, jestli budu schopná se o sebe postarat, nebo ne, a tak byl muž připraven, že by si kdyžtak vzal na pár dní volno. Nebylo to ale vůbec potřeba. Jsem překvapená, jak vše kolem sebe zvládám, jen nesmím nic tahat a zvedat ruce. Dokonce nebylo ani potřeba, abych si nechala vozit obědy, o čemž jsme taky původně uvažovali. V tomto směru mě tedy operace příjemně překvapila. 

To je ode mě k průběhu operace asi vše. Jestli seberu dostatek odvahy, tak třeba jednou přidám i fotky před a po. Teda jako né že by nějaké "po" už byly, toho se bojím stejně jako zrcadla :D 

Snad to někomu pomůže - a pokud ano, pokud to vážně jednou bude číst někdo, kdo se na tuhle operaci chystá, budu moc ráda za komentář, nebo zprávu...