Tchýně

Na příspěvek na toto téma jsem se chystala už dlouho. Tedy...

Už xkrát jsem měla chuť sem popsat různé historky a příběhy s mou vlastní tchyní... Jenže tento blog čte několik lidí, kteří ji osobně znají, tudíž by to nebylo tak úplně korektní. Takže víceméně jen v obecné rovině... Ostatně myslím si, že pokud jsou problémy s tchyněmi, jsou vždy podobného ražení. 

Je třeba na začátek říct, že jsme měly vždycky nadstandartně dobré vztahy, ale po narození holek se začaly vyskytovat různé třecí plochy a trošku se obávám, že pokud se něco nezmění, bude jich přibývat - zanedlouho se totiž staneme téměř sousedy, protože baráček, který stavíme, se nachází vzdušnou čarou tak sto metrů od jejich domu. Tak jak jsem dříve byla přesvědčená, že naše soužití bude zcela bezproblémové, tak teď už si až tak jistá nejsem....

Prvním kamenem úrazu jsou nevyžádané rady. Tchyně mají často pocit, že my mladí nejsme dostatečně kompetentní rodiče, že právě ony rady potřebujeme a že na ně zřejmě čekáme. Přiznám se bez mučení, ač jsem narozená ve znamení panny, jsem tvrdohlavej beran. Jsem zvyklá si dělat věci po svým a nenechám si do ničeho kecat. Pokud hledám radu, obrátím se na google (případně na knihu moudré paní Kiedroňové - haha). Jako rodič jsem soběstačná, ráda si sama vyhodnotím, co se pro mé děti v té či oné situaci hodí a co ne. Když se pokouší mi radit moje vlastní máma, tak jsem dokonce schopna ji jízlivě setřít ve stylu, že si to může nechat od cesty. Samozřejmě se za to zpětně trochu stydím, ale v globále jsem ráda, že si případné problémy takto vyříkáme hned v počátku, nedusíme to v sobě a je čistý vzduch. Mamka hodně rychle pochopila, že mi udělovat rady nemá moc smysl a asi si šetří nervy a dala pokoj. Ovšem tchyně není tak úplně rodina, takže na tu být tímto způsobem "hubatá" být nemůžu. Už párkrát mi z uší odcházela pára, ale věděla jsem, že musím držet dekorum a být slušná, jak mě rodičové vychovali. A tak to bublá a nabaluje se to. A ve finále z toho může být docela velký průser. Náznak, že přituhuje, se objevil dnes. Donesla mi pro holky domácí přesnídávky a já se jí zeptala, jestli je sladila. Asi si urazila, a tak na mě vyjela, jestli jako děckám neplánuju nikdy dávat cukr. A následně dodala, že bych neměla věřit všemu, co se kde píše, ale dát trochu na selský rozum. Bohužel v tomto případě se můj selský rozum zcela shoduje s odborníky - cukr nejdřív v roce, ale klidně ještě později. Není na něm absolutně nic zdravého, nemá žádnou "přidanou hodnotu", naopak jen samá negativa. Ale tento článek není o cukru, že... Ale jde o to, že by tchyně (všechny) a matky měly vnímat své snachy a dcery, kterým se narodilo dítě, jako kompetentní osoby, které jsou schopny samy rozhodovat o tom, jak své dítě uspávat, oblékat, stravovat a vychovávat. To, že ony to kdysi dělaly nějak, ještě neznamená, že to dělaly dobře. Pokud vím, nikdo z nás nedostal k miminu návod k použití. Nikdo tedy vlastně nemůže úplně přesně vědět, co je správně. A od toho tu je rodič, aby se rozhodl, kterou cestou své dítě bude vést. Když už jsme u těch rodinných příslušníků - manželův brácha, který žije v Americe, má synka o pár měsíců staršího, než jsou holky, a dával ho do chodítka. Pro mě zcela pekelná věc, ostatně jako i pro českou pediatrickou společnost, která doporučuje je úplně stáhnout z prodeje. Manžel ví, jak to s chodítky mám, tak mi povídá - tak to mu hned musíš napsat, jak je to strašně škodlivé, ať to nedělá, viď? Ale proč bych to dělala? Oni třeba názor na chodítka utvořený mají, třeba se na to v Americe dívají jinak. Co by mi dávalo právo jim udělovat takové rady? Každý je zodpovědný za své dítě sám. 

A kdy tedy dát radu? Ideálně na požádání. Případně ve chvíli, kdy vidím, že rodič je zoufalý a rád by se chytil stébélka a vůbec netuší, co s dítětem v nějaké situaci dělat. Pokud vše relativně v pohodě už půl roku funguje a klape, tak proč do toho montovat nějaké rady? Copak jsem se neukázala být dostatečně schopnou, abych si poradila sama?

Druhým kamenem úrazu, který dost často souvisí s tím prvním, je souzení matek, které si dělají věci po svém (tzn matek jako já). Pochopila jsem, že k tomu dost tchyní (i matek, ať nejsem nespravedlivá) inklinuje. Opět příklad z dneška. Tchyně povídala o snaše své kámošky, že má novorozeného chlapečka, plně kojeného a představ si to, ona skoro vůbec nic nejí, ani hrášek, protože má hrůzu, že to přejde do mléka a malého to nafoukne - ale dyť ona přijde o mlíko! 

No, barvitě jsem si představila, jak si spolu u kafča mají hned o čem vyprávět - každá přihodí nějakou tu svou historku s bláznivou snachou k dobru. Proč proboha nejde nechat žít? Prostě mávnout rukou nad tím, jak to dneska mají mladí jinak? Kde berou jistotu, že za jejich dob se to dělalo správně? 

Je dost možné, že dotyčná má chlapečka, kterého intenzivně trápí prdy, a ona se chudák tak snaží, aby mu to nezhoršovala, že vyřadila z jídelníčku všechny potenciálně nebezpečné potraviny. A už je pro svou tchyni bláznivka, co to moc prožívá. Já asi budu pro část manželovy rodiny matka-tyranka, protože už od malinka vyžaduju, aby holky byly na návštěvách na zemi. Jednak jsou na to zvyklé, je to pro jejich zádíčka a vývoj nejlepší a pak taky chci předejít tomu, aby byly po víkendu, kdy jsou věčně na rukách, protivné a dožadovaly se toho i ode mně - já mám totiž ty ruce jen jedny a holky dvě. 

Myslím, že obě strany by si měly vzájemně dopřát jednu věc a to je respekt. Respekt mladé maminky ke tchýni, neboť ta vychovala jejího muže a pokud má ochotu pomáhat a občas hlídat, tak jí být za to vděčná. A respekt tchyně k mladé mamince, která si sama hledá v trní svou cestičku a snaží se obstát ve své roli jak nejlépe to zvládne.

Já se třeba rozhodla, že se pokusím ty "obtížné" situace s tchyní neřešit. Hlavně kvůli manželovi. Jsem mu vděčná za to, že stojí při mě (taky nechce dávat cukr a mít tlouštíky :-D) a nechci, aby ho mrzelo, že se s jeho mámou handrkujem a taky nechci, abych si ho rozezlila a on si mou podporu rozmyslel. A co vy, jak to máte s tchyněmi?