Sedmý měsíc s holkama

Tak dneska mají holky další "narozeniny", takže je čas na pravidelnou měsíční sumarizaci!

Tento měsíc byl hlavně ve znamení zavádění příkrmů. Ty jsme sice poprvé zkoušeli už v šestém měsíci, ale to byly skutečně spíš jen ochutnávkové lžičky. Teď už holky k obědu mají jen masozeleninový příkrm. Taky jsem zavedla mléčnou kaši, víceméně z donucení. Anička nám totiž začala bojkotovat mlíko. Prostě ho nechce. Buď řve, když se jí ho snažíme dát, a nebo v lepším případě tu lahev žužlá, žvlatlá s ní v puse, směje se tomu a mlíko ignoruje. Protože jsem nechtěla, aby mi umřela hlady, tak jsem do ní prostě musela něco dostat. A tak jsem různě zkoušela. Někdy zabere kaše, někdy ovocná přesnídávka. Tu zatím dostává jen Anička, právě kvůli odmítání mlíka. Ale myslím, že už postupně začnu i u Adélky. Do Aničky tedy většinou dostanu tak ty tři mléčné dávky denně. Jedna je nad ránem, třeba kolem pěti, pak až v podvečer no, a nakonec před spaním. To ale většinou dělá cavyky a musím ji skoro uspat a až pak to mléko do ní dostanu. Myslela jsem si, že odmítání mléka souvisí s růstem zubů. Asi tomu tak nebude, protože před pár dny se Áně prořezala první jednička, ale mlíko nechce dál. 

Moc hezky se ale Anička naučila pít jiné tekutiny - dávám jí švestkovou šťávu naředěnou s vodou, ale ráda bych přešla na neslazený čaj, potažmo čistou vodu. Díky tomu, že pije, už ji tolik netrápí zácpy. Musím to naučit i Áďu, i když ta má vyprazdňování v pořádku. 

Vůbec Anička byla tento měsíc v dost podivné náladě. Posledních několik rehabilitací totálně hystericky prořvala, takže nebylo možné s ní cvičit. Z toho jsem nadšená nebyla, protože zrovna Anička cvičení potřebuje. Přisuzovala jsem to zácpě, zubům, ale nakonec si myslím, že se jí jen prostě nelíbilo to cvičení, nebo prostředí, nebo paní fyzioterapeutka. Nicméně teď na poslední rehabce, kde jsme byly tento týden, už neplakala a hezky cvičila. 

Byl jsme zase na kontrole v rizikové poradně. Paní doktorka byla moc spokojená s Adélkou - dokonce jí do zprávy napsala, že od minule udělala velký pokrok. Nicméně stejně jí napsala rehabilitace - a to jednou za tři týdny. Adélka se už úplně bravurně otáčí ze zad na bříško i zpět. Je to malý nenechavec a cokoli ji v okolí zaujme, toho se musí zmocnit a ideálně si to strčit do pusy. Opravdu hodně ji lákají Aniččiny dudlíky. S těmi si moc ráda hraje. Áňa má totiž dva stejné (původně byl jeden pro ni a jeden pro Áďu, ale když Áďa nedudlá, tak oba připadly Áně), tak jeden má v puse ona a s druhým si hraje Adélka. Dost často se ale stane, že Áďa ukořistí i ten druhý, několikrát se dokonce stalo, že ho Áně přímo vytáhla z pusy. 

Adélku neustále s napětím pozorujeme, kdy bude na čtyřech. Dost často si nožky podsune až skoro pod sebe a pokouší se pérovat. Je na ní vidět, že už by hrozně ráda byla pánem situace a sama se rozhodla, kam se "půjde" a dosáhla na vše, na co potřebuje.

Adélka se posunula i v komunikaci. Žvatlá už úplně rozumně. Nejprve začla něčím, co znělo jako Babababababa a teď zase říká něco jako Blablabla. A taky začla dělat brrrrmmm, což je hrozně roztomilé, ale paradoxně to nědělá, když je spokojená, ale když ji něco štve a je to takový předstupeň řevu. Určitě dám časem video na facebook, o to se nejde nepodělit :-) 

No, s Aničkou paní doktorka až tak spokojená nebyla, ale to jsem čekala. Došla k závěru, že Anička je v psychomotorickém vývoji asi tak měsíc za Adélkou. Takže zase rehabky - jedenkrát za týden až dva. Pár dní po kontrole v rizikovce se začala Áňa přetáčet na bříško. Předtím to taky párkrát udělala, ale teď to udělala několikrát za hodinu. Ale stejně je to lemřička, protože třeba dnes se nepřetočila sama vůbec. Velmi čile pivotuje, ale jen za levou rukou. Trpělivě se jí snažím ukazovat, že to jde i na druhou stranu, ale zatím to nepochopila. 

Nicméně na minulých rehabilitacích ji paní fyzioterapeutka také chválila. Věřím, že všechno dožene, jen to bude muset asi více drilovat než Áďa. 

Já si vždycky myslela, že když se to nedejbože stane, tak určitě Adélce, která chvíli nikde neposedí (tedy nepoleží) - ale ne, byla to Áňa, kdo mi spadl na zem :( To bylo určitě velké ponaučení, že je třeba dávat pozor a že je opravdu už nemůžu bez obav položit kamkoli. 

No a známkou, že holky už jsou velké dámy, je také to, že jsem do špitálu vrátila monitory dechu. Byly půjčené na půl roku. Sice jsem se prvních pár nocí bez nich cítila trošku divně (je tak uklidňující kouknout na postýlku a vidět to blikání - že je všecko v cajku!), ale myslím, že už nejsou potřeba (ťuk ťuk). 

Jinak jedeme zatím pořád v režimu dvouhodinového bdění. Pak začnou být unavené a musí si dát tu svou půlhodinku spánku. Je to docela vyčerpávající, protože se prolínají tříhodinovky na jídlo s dvouhodinovkou na spánek a já musím mít pořád v hlavě budíky a sledovat, kdy Aďa začne být protivná a bude na čase ji uložit. Během té půlhodiny taky člověk absolutně nic nestihne - to tak akorát pomyju jejich lahvičky, něco sezobnu, mrknu na mail a už se zase budí. Zmiňovala jsem to i v rizikové poradně, paní doktorka pokrčila rameny, že některé děti holt moc nespí a že je důležité, že spí dobře v noci. Hmmm.... 

Musím ale říct, že se všechno začíná zlepšovat, holky (hlavně Aďa) už nejsou tak umrčené (nebo jsem se obouchala a jejich mrčení mě už tak netankuje) a já už nejsem tak zoufalá každé ráno, když muž odchází do práce. 

To jsem se teda rozjela :-) Už teď jsem zvědavá, co budu psát za měsíc, co se holky zase naučí a kam se posunou...