Proč nepíšu, co je nového atd...

Štve mě, že nemám v poslední době čas na psaní článků kromě měsíčních souhrnů (ty naštěstí jakž takž stíhám). Jenže mimo toho, že nemám čas, tak nějak vlastně ani není moc co psát - kromě nějakých střípků, které publikuju na facebooku ve skupině.

A jaký je vlastně důvod, že nic nestíhám? Kromě samotného faktu, že mám dvojčata, je to také to, že momentálně "dostavujeme" dům - vlastníma rukama teda neděláme nic, ale ono i bez toho je toho spousta, co se musí zařídit a vybrat. Mám štěstí, že to jednak nějak přehnaně neprožívám, a jednak že se s mužem téměř na všem shodneme.

No a poslední dny také řešíme zdravotní problémy, holek i moje. Holky se vyhrabaly z rotavirové infekce (naštěstí dost hladce proběhnuvší - na to, jak děsivý průběh to může mít) a mně se již tradičně zanítila osmička. Je to takový folklór, asi tak jednou za půl roku mě ty osmičky pozlobí. Jednu z nich (tu, co zlobila víc) jsem už kvůli tomu nechala vytáhnout, na truc se ale teď ozvala ta druhá. S touto osmičkou mám pestré zkušenosti lokalizované v Tatranskej Lomnici, kde jsem kvůli ní musela vyhledat zubní pohotovost - a octla jsem se ve spárech nefalšované slovenské řeznice, která mi doslova ťala do živého - neobtěžovala se mi předtím, než mi začla řezat do dásně, dát jakékoli umrtvení.
Takže už týden docházím k zubařce (můj zubař měl samozřejmě v době, kdy jsem ho potřebovala, dovolenou, takže jsem se musela vetřít k jiné) každé ráno na výměnu drenů. Paní zubařka je dost akční, protože hned první den konstatovala, že zub by bylo nejlepší vytrhnout. To není nic nového pod sluncem, ale když jsem se tvářila, že proti extrakci nic nemám, hned zavolala kolegovi stomatochirurgovi a objednala mě. Za to jsem jí vlastně docela vděčná, jednak proto, že nevím, jestli bych se k tomu sama dokopala, a jednak proto, že jde o jednoho z nejlepších stomatochirurgů v Ostravě s objednací lhůtou několika měsíců - a ona mě k němu dostala za týden! Celá ta sláva s vytržením zubu se odehraje ve čtvrtek, mám z toho přirozeně trošku obavy - hlavně proto, že ten zub a jeho okolí nejsou úplně v pohodě a on do toho bude ještě šťourat. Ale mám antibiotika, tak snad to bude v pohodě...

No, ale k holkám. Musím říct, že jsem trošku nešťastná z Aničky, která je po té rotavirové infekci hrozně plačtivá. Dost často skoro celý den mrčí/řve. Chvíli je v pohodě a pak se zas přepne do uřvaného módu. Problém je ten, že vůbec nevím, co ji trápí. Prvně jsem si říkala, že ji asi ještě trápí bolesti bříška, přeci jen průběh těch rotavirů byl u ní o něco horší než u Adélky. Pak mě napadly zuby - dost slintá. Ani jednu možnost se mi nepodařilo vyloučit. Ale je divné, že když ji vezmu na ruce a postavím se (jinak to nefuguje), tak se hned směje a je v pohodě. Takže další eventualita je, že si prostě pláčem vynucuje nošení. Musím říct, že je to pro mě vyčerpávající a zároveň srdcervoucí - ona Aňa totiž umí plakat tak, aby to chytlo za srdce, prostě buď usedavě pláče, nebo řve jak nasmolený tygr, každopádně to nenechá člověka chladným. Naproti tomu Aďa je v posledních dnech totální pohodář. Naučila se lézt, takže se s přehledem dostane, kam potřebuje, a téměř celý den se usmívá. Jen je to dost náročné, ji uhlídat, protože to někdy vypadá, že její jedinou snahou je zabít buď Áňu, nebo sebe. K Aničce se chová jako k jakékoli jiné věci, která se nachází na hrací dece - leze po ní, snaží se ji fackovat, drápat apod. Velmi ji Anička zajímá, když ji krmím. To Aničce buď provádí dříve uvedené, nebo se snaží stavět přidržujíc se lehátka, ve kterém Aničku krmím. Na tom by nebylo nic tak špatného, ale... Ale! Ostřílené matky to jistě budou znát. Dítě se doplazí k nábytku, chytne se ho, klekne si, hraje si s tím, co se mu dostalo pod ruku.... A bác. Pár na zad přímo na hlavu. Áďa tak padá průměrně dvakrát třikrát za den. Mám z toho dost výčitky, ale většinou se to děje třeba když krmím Áňu, nebo jindy, když nemůžu být 100% ve střehu. Někdy za ni dám polštář, ale dost často spadne nějak bokem a netrefí se na něj. Takže je třeba být velmi ostražitý.

Teď se poměrně hodně prohloubila propast mezi dovednostmi obou holek. Anička, chudák umrčená, maximálně dělá kobru na bříšku, což náležitě ořve. A Adélka leze a už si stoupá. Tak nějak se nemůžu ubránit srovnávání a starostem, aby to Aňa co nejdříve dohnala. Dneska ale Anička zkoušela pérovat a docela se jí to dařilo, tak snad aspoň začne s tímto. Nesmím na nic spěchat...

A teď jdu spinkat, nedaří se mi už udržet oční víčka od sebe....