Rok s dvojčaty - souhrn a spousta fotek

Jak jsem slíbila, tak činím. Máme za sebou s holkama první rok a já bych se ráda ohlédla za tím, jaký byl.

Abych řekla pravdu, začít bude trochu těžké. Ne že by nebylo o čem psát, naopak. Jen nevím, jak to uchopit, jak obsáhnout celý ten pestrý rok do několika málo řádků. A taky musím uznat, že aspoň jistá část toho roku se mi totálně slila v jednu matnou šmouhu, a proto se mi na ty doby hrozně těžko vzpomíná. Hlavně asi zima, kdy jsme moc nechodili ven (rozhodně ne každý den, spíš tak párkrát do týdne), a prostě jeden den byl jako druhý (rozuměj pruda) a jediné ozvláštnění byly třeba rehabilitace (to zní dost děsivě).

Rok (a zejména jeho první půlka) to byl nesmírně náročný. Pravidelní čtenáři si jistě pamatují ty negativistické články, kterými jsem je pravidelně častovala :) Ještě v půlročním souhrnu život s holkama nevyzníval jako úplné terno. Povím to na rovinu - začátek soužití s holkama pro mě bylo jako rána přes hubu z čistého nebe. Dokud jsem neměla své vlastní děti, tak jsem o tom, co vyžadují a potřebují, a co je s nimi práce, fakt neměla ani ánung. Seznámení se s realitou, jaké to je "mít dvojčata" bylo tedy docela tvrdé. Nutno ale říct, že si myslím, že bych byla obdobným způsobem šokovaná, kdyby se mi narodilo jen jedno dítě - ale možná bych se z toho oklepala dřív a snáze. To ale nevím jistě :)

Je fakt, že jsem si to představovala asi trošku... No dost... Jinak :) moje představy o mateřství a vůbec dvojčatech byly prostě naivní a příliš se neprotínaly s realitou. V těhotenství mě strašně štvalo, jak mi každý říkal - ojé, dvojčata, no potěš. To se máš na co těšit, to bude mazec. Štvalo mě, že mě už dopředu tyhle kecy stresují, a říkala si, že ti škarohlídi beztak neví, co mluví, a tak hrozné to jistě nebude. Myslela jsem si, že budu moct dělat spoustu věcí, které jsem dělala před těhotenstvím, jen ty děti asi vezmu sebou. Upřímně - první měsíce po porodu jsem ty řeči začala absolutně chápat. Neuměla jsem si představit, že by to mohlo být horší. Z věcí, které jsem dělala před těhotenstvím, jsem po narození holek, nedělala dlouhý čas vůbec nic. Jakýkoli čas pro mne prostě zmizel. Za ten rok jsem se ani na zlomek vteřiny nenudila. Rok jsem si nepřečetla časopis (o knize už vůbec nemluvím). Prvních několik měsíců jsem si dost často třeba v pět odpoledne vzpomněla, že jsem nejenže nic nejela, ale ani nepila. Vlastně ani nevím, co přesně jsem dělala (vždyť se ty děti skoro nehýbaly a co dvě hodiny spaly!), ale byl to fičák. 

Moc mi asi nepomohlo, že jsme první tři týdny života holek byli v nemocnici. Sice bylo příjemné, že mi s nimi někdo pomohl, všechno praktické mě naučil, ale co mi tam chybělo ze všeho nejvíc byla nějaká podpora mého mateřského sebevědomí. Naopak dost sester se v jistých situacích na mne dívalo jako na blbku, tvářily se, že obtěžuji, a jistě si často pomyslely, že to, na co se jich ptám, je úplně mimo, nebo že to přece ví i úplný debil. To byla pro osobu jako já, která se ze svého bezstarostného nevázaného bezdětného života octla v oceánu mlíka a plen, v němž tonula, veliká rána pod pás. A ještě navíc, v tomhle oceánu semnou byla ta dvě stvoření, u nichž hrozilo, že jim při neopatrné manipulaci upadne hlava, takže ač jsem sama polykala andělíčky, musela jsem dělat všechno proto, abych tu byla pro ně, abych zachránila ty moje dva malé uzlíčky. Naštěstí i v nemocnici se našlo něco pozitivního - a tím pro mě byla sestřička Pavla. Myslím že na tuhle osobu nikdy nezapomenu, tak vstřícnou, milou, ochotnou a empatickou ženskou aby pohledal! Na tu ráda vzpomínám a kolikrát mám chuť ji jen tak navštívit a donést ji čokoládu ke kafi, aby měla dobrý den.

Jedním dechem ale musím pokorně uznat, že jsme měli veliké štěstí v tom, že holčičky jsou zdravé a zatím to vypadá, že na nich nedonošenost (i když mírná) nezanechala stopy (ťuk ťuk). A druhým dechem dodávám, že jsme měli štěstí také na poměrně hodná maminka - zvlášť Anička byla prostě poklad, a i když to s Áďou bylo občas trochu náročnější, myslím, že existují daleko pekelnější děti. Třeba v porodnici absolutně vůbec neplakaly - a já bláhová jsem si myslela, že mám prostě nejhodnější děti na světě a že už jim to zůstane a plakat nebudou nikdy :-D - a ráno jsem pravidelně potkávala další dvojčecí maminku - měla dva kluky a po chodbách se plazila jak zombík, protože celé noci oba řvali kvůli kolikám. Ta si to musela vychutnat daleko více, ten začátek s dvojčaty.

Za ten rok jsem poznala i mnohé vtipné aspekty bytí matkou dvojčat. Myslela jsem, že v dnešní době už dvojčata nejsou nic extra a že se nad nimi nikdo nějak zvlášť nepozastaví. Opak je pravdou. Přísahám vám, že každý den, kdy jsme se vydáváme mimo domov, se najde aspoň jeden člověk, který na nás nějakým způsobem reaguje - lidi civí, komentují pro sebe, chtějí se zapovídat, sdělit, kdo v jejich okolí má dvojčata, někdo pochválí, ale mnohdy slyším hlášky typu "Ježíši dvojčata, no to bych si šla radši hodit mašli". Tipuju, že tak co druhý nebo třetí den od někoho slyším, že takový kočár ještě nikdy neviděl. Dřív jsem nevěděla, jak na takovou hlášku reagovat, dnes pyšně říkám, že to je limuzína (holky sedí za sebou).

Z nějakého důvodu se také každý druhý ptá, jestli máme chlapečka a holčičku. A je úplně jedno, co mají oblečené, nebo jestli mají náušnice. Oproti mým obavám se moc lidí neptá na podrobnosti jejich vzniku - slýchala jsem, že lidi jsou zvědaví čumáci a rozhodně neváhají ani vteřinu, aby se zeptali, jestli ten přírodní úkaz zvaný dvojčata vznikl přirozeně, nebo jsou to "mutanti" vzniklí ve zkumavce. Naštěstí těch zvědavců je opravdové minimum. Já musím uznat, že třeba našemu okolí se k tomu, že jsme prošli ivf, přiznávám daleko ochotněji, než když jsem byla těhotná - už to tak nějak neřeším, je to za námi, a vlastně mi ani nevadí, že to naši přátelé ví (ale na potkání se s tím nechlubím).

Taky se přiznám, že po vší té dřině je docela příjemné, že na matky dvojčat většina lidí hledí s jakýmsi obdivem a uznáním. Neskromně si myslím, že zcela oprávněným :) Pokaždé, když někdo pronese něco ve stylu "tyjo, jsi fakt dobrá, já to nedávám ani s jedním, neumím si to představit se dvěma", malá dušička ve mně se tetelí a připadám si jak supermatka. Stále moc nevím, jak odpovídat na otázky typu "jak to zvládáš?", nebo "tak jaké to je s dvojčaty?". Nerozumím totiž pojmu "zvládat" - znamená to, že jsou obě děti nakrmené, přebalené, relativně neumrčené a já nejsem na půli cesty do blázince? Nebo to znamená, že všechny ty rutinní věci vykonávám s písní na rtu, doma mám naklizeno, muži chystám teplé večeře a po usnutí holek se věnuji intelektuálnímu rozvoji? My to "zvládáme" v duchu prvního významu a myslím, že časem bude ještě líp. Ale k druhému významu se asi jen tak nedohrabem :) 

Co mi ale vždycky zvedne mandle je pronesení fráze typu "víte, já sice neměla dvojčata, ale děti o dva roky od sebe, takže možná ještě horší, než mít je najednou". Tito lidí opravdu neví, co mluví. Ne že bych se chtěla litovat, nebo jejich situaci shazovat, ale myslím si, že ty dva případy vůbec nejde srovnávat. I kdyby byl mezi jejich dětmi rok (což si myslím, že málo lidí "zvládne" - to by na to museli hupsnout hodně brzy po porodu... i když jsem slyšela případy o otěhotenění v šestinedělí, brrrr), tak to je pořád něco hodně jiného než mít dvě miminka, která samy neudrží hlavičku, která musí po třech hodinách jíst (i v noci), která často pláčou, aniž by maminka tušila proč... Jaký je problém je tyhle dva uzlíky jen společně potulit!

Ať to všechno je jakkoli těžké, je to minimálně stejnou měrou i fascinující - pozorovat ty dvě stvoření, jak se během jednoho roku změnily že zcela bezbranných holátek ve dvě řádící čertice. Považuju to za největší zázrak přírody a zároveň za největší dar, že tomu můžu být svědkem. 

A musím přiznat - holky už mě mají se vším všudy. Zbožňuju je a nestydím se to přiznat. Jasně, po celém dni lítání kolem nich jsem vyfluslá jak žvejkačka, ale na druhou stranu je ten den protkaný tolika zábavnými momenty, chvilkami, kdy se holky přijdou třeba potulit, smějou se jedna na druhou. Prostě je to fajn. A co víc, stále hledím do budoucnosti a těším se - protože vím, že se to všechno bude zlepšovat, bude se toho dát s holkama podnikat víc a víc a prostě to bude dobrý!

A teď už konec keců a můžete semnou žasnout, jaké holky byly :-)

tak to jsou ony! Jejich úplně první foto :)