14 měsíců

Tak máme za sebou čtrnáctý měsíc života holčiček. Zdál se mi jako jeden z nejtěžších vůbec, a to z několika různých důvodů.

Jednak holkám začalo období krámování. Ve spojení s tím, že jsou vysoké a zručné jak dlohoprstí banditi to je celkem vražedná kombinace. Dosáhnou už opravdu všude a vše je zajímá. Nic před nimi není v bezpečí. Naštěstí ještě neobjevily skříně a komody s oblečením (ťuk ťuk), ale jinak jim nic neunikne. Dnes jsem si třeba fénovala vlasy, říkám si - hmmm, klid, fajné. Přijdu do kuchyně a ony tam sedí v rybníčku vzniklém tím, že shodily z parapetu konvičku s vodou na zalévání. Takže komplet převléct, přebalit. Musím taky dávat pozor na obsah odpadkového koše - na to, že se z něj nevytahují věci, jsem je už docela naučila, ale ony tam občas i něco nepozorovaně hodí! Něco, co samozřejmě vůbec není odpad... 

Dále pak na tomto měsíci bylo dost nepříjemné to, že jsme byli všichni nemocní. Začaly holky, pak jsem se přidala já, požádala jsem muže, ať zůstane doma a pomůže mi - no a on to chytil taky. V závislosti na tom, kdo byl na tom hůř, jsme si předávali děti a pokoušeli si trochu odpočinout. To je fakt blbý aspekt rodičovství, že těm dětem (zvlášť malým) se nedá vysvětlit, že maminka je nemocná, chce odpočívat a tak by ji děti měly dát svatý klid a bezpečně se zabavit samy.

Tím, že jsme byli všichni na hromadě, jsem chtě nechtě musela trochu uvolnit režim. Holky nechtěly moc jist, takže na nějaké jídlo co tři hodiny se mi z vysoka vybodly, a já zjistila, že se opravdu svět nezboří a ony hlady neumřou, když prostě budou bez jídla čtyři hodiny. Tím, že jídlu moc nedaly, jsem jim ani nevařila, protože stejně většina skončila v koši. Kupované skleničky pro děti jejich věku už mají poctivé kusy jídla, takže jsem zahodila mixér a už nemixuju. 

Dalším "zlepšovákem", který si na nás připravil tento měsíc (respektive poslední týden) je změna spacího režimu. Dva spánky denně už jsou čím dál tím nešikovnější - tím jak holky vydrží už déle bdělé, jsem je pak třeba musela už odpoledne budit, aby nám večer neskákaly po hlavách. No a v pondělí spaly už jen jednou. V úterý ráno ale vstávaly brzo, takže jsem si říkala, že by s jedním spánkem asi nevystačily, a tak jsem je dala spát zase dvakrát. Ve středu zas jen jednou, ve čtvrtek dvakrát, a pak už pořád jen jednou. Pozitivum toho, že jsme byli všichni nemocní, je, že se holky naučily jakž takž usínat přes den v postýlce. Pokusila jsem se být tvrďák a omezit všechny výdobytky - žádné usínání v hacce, nebo mně na hrudi. Většinou se to neobejde bez mrčení, ale nebývá dlouhé. Problém je, že se někdy vzbudí, ještě by spaly, ale už neusnou. To se ale vychytá, asi si musí na spaní v postýlce ještě zvyknout. Mno pro mě je toto docela zásadní, protože jsem dosud měla fakt hrůzu z toho, že by holky měly spát v postýlkách. A ono to jde. Ale pořád teda v době, kdy spí, doma téměř ani nedýchám, a jsem furt v pohotovosti a připravená řešit každé zakňourání. 

Taky nám dělá starosti dům, který už měl být hotový a my nastěhovaní, ale ještě není, a určitě tak ještě měsíc nebude :-( Mno a v neposlední řadě jsou pryč naši. Odjeli na tři týdny do Ameriky a já si znovu a znovu uvědomuju, jak velkou pomoc v nich mám. To, že tu nebyli, bylo hodně citelně znát, hlavně když jsme byli nemocní. Ale zítra v noci už nám přilétají a v úterý bude veliké vítání. 

Co se týče nějakých nových dovedností - největší událostí měsíce je, že Anička začala také chodit a už se umí i postavit v prostoru bez opory. Pilujeme s holkama hodně zvířátka a zaznamenáváme první úspěchy. Anička říkala už minulý měsíc KáKá, to jsem si ještě nebyla jistá, jestli fakt ví, o co jde (a ona podle mě taky ne :-D), ale teď to říká pravidelně a neomylně na všechny kačenky v okolí. A taky umí bů. Aďa je na tom trošku hůř, ta na hodně zvířat dělá "brm brm" (což je asi mědvěd brum brum), nebo vykřikuje něco, co připomíná "Tata", ale pochopili jsme, že tím spíš myslí kačkač. Jo a taky se jí občas povede pes - teda něco, co při velké dávce fantazie připomíná "hafhaf". A moc se jí líbí slovo "ťapyťapy", to někdy opakuje furt dokola a tváří se u toho zcela nadšeně a vítězně. 
Ale jako jo, člověk po nich nemůže chtít zázraky na počkání.

Velikou novinkou tohoto měsíce jsou Aniččiny stoličky - má všechny venku. Proběhlo to tak nějak úplně elegantně, jednoho dne jsem si všimla, že má vzadu na dásních vidět bílé špičky, sáhnu jí do pusinky a zjistím, že má prořezané všechny čtyřky. Je fantastická. Tímto převálcovala Aďu v počtu zubů, ta nemá ještě žádné stoličky. 

Dneska jsem naprosto umlácená pozitivními emocemi, protože holky skvěle zvládly zatěžkávací zkoušku - byli jsme na oslavě narozenin manželovy babičky v restauraci, já z toho měla hrůzu, co tam s nima budu dělat, ale byly fakt perfektní - ťapaly po celé restauraci tam a zpátky, houpaly se, vozily se vzájemně v kočárku, k obědu si s náma daly svíčkovou. A měly na nohách celé odpoledne botičky - hlavně Anička do dneška chytala z bot trošku hysterák a musela jsem jí je vždycky po pár minutách sundat. No prostě - fakt jsem z nich byla dnes nadšená, i když teda já osobně jsem si oslavu neužila vůbec, jak jsem za nima musela celé odpoledne lítat - ale to nevadí, hlavně že ony byly v cajku.