Protože jsem holky ve jménu stěhování ochudila o jejich měsíční souhrn a už už se blíží jejich další "měsíčniny", tak jsem se rozhodla napsat souhrnný dvouměsíční článek o tom, co je u holek nového.
Téma číslo jedna - stěhování a holky. Bála jsem se toho docela dost. Přeci jen už se mi zdály dost velké na to, aby chápaly, kde je "doma". Ale asi se jim nový domov zalíbil natolik, že se v něm tváří spokojeně od první chvíle. Měla jsem veliký strach, jak to bude se schody - máme to totiž tak, že "obytná část" (tedy společný prostor obývák+kuchyně+jídelna) je dole a "soukromá část" (ložnice, pokoje holek, koupelna) v patře. První noc, co jsme tam spali, jsem měla největší neurózu právě asi ze schodů - bála jsem se, že tam budou pořád nekontrolovatelně lézt a padat dolů. Skutečnost je taková, že jednak samy se na ty schody zatím téměř nevydávají - kromě situace, že já jdu nahoru, nebo že je na schodech rozsvíceno :) nevím proč, ale jak jsou rozsvícená světla na schodech, tak je to láká po nich lézt. Ale jinak se snad nikdy nestalo, že by se tam samy vydaly. A jednak je třeba říct, že si na těch schodech počínají fakt šikovně. Zatím z nich nespadly, umí je nahoru úplně bravurně vylézt (často i vyjít) samy a dolů buď jsou po zadku, a nebo nejčastěji čekají, až je vezmu za ruku a jdeme spolu.
Jinak jsou prostě nadšené z toho kvanta prostoru, co tu je. Často tu pobíhají, honí se, hrajeme na schovku a bafáme na sebe. Je na nich vidět, že jsou tu spokojené, za což jsem opravdu ráda.
Na co jsem byla velmi zvědavá bylo spaní v novém. Holky věděly, jak na mě, udělaly to nejchytřeji jak mohly. První týden spaly absolutně božsky. I když jsem z celého stěhování byla spíše vynervovaná, tak tohle mě hodně potěšilo a říkala jsem si "jo, tohle klaplo, bude to super!" Mno, vydrželo to přesně ten týden :D Pak přišel zlom jak noha a nastalo období temna - zažili jsme si pár těch nejhorších nocí v životě holek. Ploužili jsme se od naší postele k holkám celou noc v podstatě nonstop. Často jsme třeba Áďu uklidnili, usnula, ale než jsme došli do postele, už začla zase plakat. Tak zpátky... A na vině jsou... špičáky! Anička už má prořezané tři, Aďa dva (ačkoli Aďa nemá ještě žádné první stoličky!). Jinak jsme ale Adélce po tom zlepšení po přestěhování přestali vařit v noci mlíko a nevaříme ho do teď. Dáváme ji napít čaje - napít ale není úplně nejpřesnější výraz, ona totiž chlastá jak duha. Kliďánko si v noci 150ml toho čaje dá, i víc. A fakt hodně pije i přes den, je to prostě lohňa, jak jí interně říkám.
Spaní Aničky... No u ní jsem teda příšerně vyměkla. Ačkoli jsme na Aničku začali praktikovat Estevilla, tak nevím jak to, ale začala jsem ji zase nechávat usínat na mě. Jako je to příjemné, mi nevadí se před spaním deset minutek potulit a pak ji jít uložit. Co mě ale sere je, že někdy v noci mrčí a utiší ji jen že si ji zase vezmu na sebe. Jo a taky má na spaní pořád dudlíka. Takže prostě zcela nezvládnuto :D
Jinak se mi zdá, že se holky hodně mentálně posouvají. Hodně to je vidět hlavně na Adélce, na které už je občas i poznat, co nám chce říct! Aďa smysluplně používá slova hačí, hají, houpy, kyti, není, mňamy, a přikyvuje na souhlas. Holky umí dávat pusinku (když se jim chce, což teda rozhodně není vždycky). Když se jim něco povede, nebo jim řeknu "šikovná", tak si zatleskají a Adélka se dokonce někdy i sama pohladí po hlavě :D Stále mají dost rády knihy a časopisy a já jsem se osmělila a nabídla jim i knížky s normálními papírovými stránkami. Pořád je u toho upozorňuju, že musí na knížku opatrně a světe div se - těm knihám nic neudělaly! Časopis jsou schopné rozervat na atomy, ale knihy jejich prohlížení přežívají.
Taky vidím určitý posun v jejich vzájemné interakci. Nejčastěji jejich interakce vypadá tak, že si kradou hračky :-D Ale už si dost často spolu i "hrají" - dělají na sebe baf, smějí se na sebe, honí se. Hodně kontaktní je Anička, ta se pokouší si občas na Áďu třeba i sednout, tak trochu ji pomazlit, chce jí dát pusinku - ale Aďa tomu většinou není nakloněna a zdrhá.
Anička je taky děsný komediant, v podstatě neustále dělá nějaké ksichty, výská si a křičí, chodí se zavřenýma očima a podobně. A taky je hodně muzikální, jak slyší nějakou znělku nebo písničku, už to s ní šije a tančí.
Připadá mi, že jsou si čím dál tím méně podobné. Anička je úžasně kudrnatá, u paní doktorky říkali, že je jak z Anděla Páně :) A taky jsme jí už museli zastřihnout ofinku, lezla jí do očí. A Adélka má první znaménko, na noze.
V poslední době dost uvažuju, jestli se nemám už pokoušet je nechat jíst samotné. Zatím jsem na to neměla nervy a odvahu. Kromě bordelu se bojím také toho, že bych musela vařit dvojnásobné množství jídla - neboť předpokládám, že jednu dávku by dámy rozptýlily všude možně a já bych je pak musela dokrmit jídlem navíc. Ale třeba jim křivdím a jedly by způsobně :D Minimálně Aničku už to zajímá, několikrát mi vzala lžičku z ruky a jala se nabírání právě podávané potraviny. A taky velmi šikovně pije z hrnečku, ale musím jí ho přidržovat, jinak by to nejspíš rozlila.
U jídla máme každý den puštěné včelí medvídky, holky je milují a asi jen u nich se spolehlivě zklidní, abych je mohla nakrmit. Já vím, děti by se neměly u jídla dívat na televizi. Teorii znám :-D
Občas se snažím už jim uvařit i "normálnější" jídlo, problém je ten, že moc nevím, co by to mělo být, a jestli to umím uvařit. Já nejsem moc zdatná kuchařka a prostě neumím taková ta "normální jídla". Jó když byste chtěli, ať uvařím lasagně, nebo pravé italské risotto, tak to jo, ale prostě obyčejné jídlo, co je hotové za půl hodinky a člověk nezasere celou kuchyň a všechno náčiní které má, to neumím...
Tak a další článek bude vánoční, sama jsem zvědavá, jaké to všechno bude :)
Žádné komentáře:
Okomentovat