Kterak jsme se stěhovali...

Moje dvě dámy mi prominou, ačkoli je čas na jejich měsíční souhrn, budu se nejprve věnovat tématu, které je pro nás momentálně alfou a omegou - tedy našemu novému bydlení. Nechte si příběh okolo našeho domu vyprávět...

Jak to všechno začalo. Historie našeho domu a pozemku je dlouhá. Pozemek - pole, patřilo kdysi manželově prarodičům, kteří bydleli v domku nedaleko, kde nyní bydlí manželovi rodiče. Když jsme spolu s mužem začali chodit a vypadalo to slibně, tchyně občas nesměle nadhodila, že nás mladé čeká vedle pozemek. Potěšilo mě to, ale brala jsem to s rezervou - byla jsem mladá žába a s mužem jsme nebyli dlouho, představa vlastního domu se zdála velmi, velmi vzdálená. No, s mužem jsme si prošli jednou takovou eskapádou, po níž náš vztah dostal zcela oficiální a stabilní obrysy. Zajímavé je, že si vůbec nepamatuju, že bychom nějak debatovali o tom, jestli stavět, nebo kde. Nějak to prostě vyplynulo a my se ponořili do čmárání. Měli jsme určité představy o tom, co by v domě mělo a nemělo být, ale dlouho se nám je nedařilo nacpat do jednoho návrhu. Prošli jsme si fázemi "na patro", pak "bungalov", opět "na patro". O tom, jak by mohl náš dům vypadat, jsme přemýšleli každou volnou chvíli, i v práci, já o tom diskutovala s kamarádkama... Prostě jsme tím dost dlouho žili. Myslím, že fáze malování nám mohla trvat třeba i rok. Hodně nám s tím pomáhaly moje sestra (architektka, v té době ještě na škole) a manželova kamarádka, stavařka. Když jsme se v říjnu 2014 brali, dala nám právě ona manželova kamarádka jako svatební dar "poukaz" na projekt. V březnu 2015 nám pak manželovi rodiče darovali pozemek a kolotoč se mohl roztočit.

Konečně jsme se shodli na finální podobě a mohlo začít papírování. Největším kamenem úrazu se stalo připojení na vodovodní řad. Ten totiž vede v pozemku, který byl v době, kdy jsme všechny potřebné dokumenty vyřizovali, ve vlastnictví pěti majitelů, kteří nebyli vůbec ochotni dát k napojení souhlas. Naštěstí jeden z nich byl úplný opak všech ostatních a jen díky němu jsme nakonec všechny souhlasy a smlouvy o smlouvách budoucích získali. Já to tehdá vyřizovala už docela pokročile těhotná, byly to šílené nervy. Paradoxní a úsměvné je to, že už letos byl inkriminovaný pozemek ve vlastnictví města, které se napojení samozřejmě nijak nebrání. Tomu milému pánovi, který to s ostatními spoluvlastníky tak skvěle skoulel v náš prospěch (nedala jsem jim ani jinou možnost, byla jsem je připravena otravovat dokud nám to nepodškrábnou), jsem pak po vydání stavebního povolení poslala děkovný dopis, balíček dobrůtek a fotku našich holčiček :-) 

A v říjnu 2015 se začalo kopat. Hrubá stavba vyrostla přímo bleskovou rychlostí a koncem listopadu už jsme měli pod střechou. Jak jsme byli tehdy naivní, když jsme si mysleli, že s takovou budeme bydlet na jaře! Nebudu vás moc zatěžovat tím, jak stavba probíhala. Občas to šlo fofrem, občas to stálo. A často nás to stálo nervy :) A to jsme si nechali stavět na klíč, v podstatě jsme nemuseli na nic sáhnout. Stačilo si "jen" vše promyslet a vybrat si - všechno od oken, podlah, dveří, až po tlačítka na záchod. 

holky poprvé v domě. Tedy v dílně :)

Na to, až se přestěhujeme, jsem čekala jak na smilování. Byli jsme v panelákové dva plus jedničce namačkaní s holkama jak sardinky. Naše krámy byly všude. Všechny skříně nacpané k prasknutí. Krámy nahoře na skříních, pod postelí, na ledničce, nad kuchyňskou linkou, pod kuchyňskou linkou, sklep také zaskládaný do posledního centimetru, a stejně bylo ještě x věcí poházených "jen tak", protože už je nebylo kam uklidit. Čím víc se ale blížilo datum předpokládáného stěhování, tím palčivěji jsem si ale připouštěla pochyby, které jsem měla mít už daleko dříve. Respektive - já všechna úskalí znala, ale jednak jsem na ně tehda nenahlížela optikou dvojčecí matky na mateřské, a jednak jsem na to asi koukala tak trochu skrz růžové brýle a s mottem "všechno se dá nějak vyřešit". 

Abych to vysvětlila. Náš panelákový byt byl uprostřed Ostravy. Když jsem potřebovala na poštu, naložila jsem holky do kočárku a za deset minut jsem tam byla. Když jsem potřebovala nakoupit, mohla jsem si (opět v docházkové vzdálenosti deseti minut!) vybrat ze tří obchodů - Lidl, Albert, Kaufland. Nepočítám vůbec večerku přímo před barákem. Časem už jsem měla v každém z obchodů oblíbený sortiment, někde měli dobré to a jinde ono. Lekárny? Dvě opět v blízkosti 10 min od domu. Chtěla jsem vyrazit někam s kamarádkou? Za tři minuty pěší chůzí jsem byla na tramvajové zastávce. Navíc bylo fajn, že i když jsme byli v paneláku, nebydleli jsme tak úplně na sídlišti - před barákem nám začínala vilová čtvrť, kde jsme s holkama v kočáře najezdily desítky hodin. Na takové poměry jsem byla zvyklá od dítěte, protože jsem vyrůstala v samém centru Ostravy, na nejlepším a nejhezčím místě, které v Ostravě vůbec podle mého je. V těsné blízkosti parku, hromadné dopravy, centra města, prostě všeho. Odjakživa jsem byla městské děcko zvyklé na to, že má všechno v podstatě u nosu.

A náš nový dům... Je sice ve městě (obec má přes 7 tisíc obyvatel), ale je v takové dalo by se říci satelitní části, kde jsou jen rodinné domy. Centrum tohoto města, kde je obchod, pošta, lekárna, je vzdáleno od našeho domu asi tři kilometry. Nejbližší obchod od našeho domu je vzdálený víc jak kilometr a půl. Já vím, není to nepřekonatelná vzdálenost, ale pro matku s kočárkem už ne úplně praktická a příjemná. A mhd? Nejbližší zastávka je autobusová a je skoro kilometr a půl daleko. Žádná kavárna, žádná hospoda. 

Řikáte si, že jsme přece mohli postavit dům jinde... Víte, ono když vám někdo chce darovat pozemek, je to totiž takové trochu ošemetné. Kdo by to nebral, že? Jenže na jedné misce vah je to, že spadne do klína zadarmo pozemek, a na druhé je nemožnost si vybírat. Ano, v teoretické rovině by bylo možné pozemek prodat a koupit si jiný. To by ale nebylo možné v našem případě - myslím, že by to manželovi rodiče nerozdýchali, přece jen to byl pozemek po prarodičích. Takže jsme měli na výběr - buď dostaneme tento pozemek zadarmo, nebo si jiný budeme muset do koruny koupit za své. Manželovi umístění nevadilo, ostatně on asi 500m od naseho domu vyrůstal. A já si to asi v hlavě obhájila, ohánějíc se právě mottem "všechno se dá nějak vyřešit" - jako pro bezdětnou pro mě nic nepředstavovalo až tak velký neřešitelný problém.

Stěhování bylo strašně náročné. Věděla jsem, že to bude vopruz, ale nikdy by mě nenapadlo, kolik krámů se dá do tak malého bytu nasyslit. Vždycky když jsem si myslela, že už jen naložíme poslední auto a už to bude vše, toho tam ještě hrozně moc zbylo a mi se z toho dělalo zle.

Je to strašně paradoxní, ale když jsme vystěhovávali jednu z posledních várek krámů z bytu a projížděli jsme ulici právě s obchodem, kde jsem za těch pět let, co jsem v bytě bydlela, byla dobře stokrát... Tak mě napadlo - co mi tu chybělo, proč se stěhuju do té řiti? V zápětí mi naštěstí došlo, co za kravinu ta moje hlava vymyslela. Ve skutečnosti pro mě stěhování do domu byl pád do veliké nejistoty. Pro mě coby matku dvojčat je mimořádně důležité mít systém a řád. Být si jistá v kramflecích, vědět co a jak. První noc v novém domě pro mě byla děsivá - od nervů jsem půl noci nespala a žaludek jsem měla tak sevřený, že se mi chtělo zvracet. Bože, polovinu mých věci mám v krabicích bůhví kde... Jak si holky poradí se schody? Nebudou se tam chtít hned první den zabít? Bude se jim v novém domě líbit, co když budou celé dny řvát a chtít pryč? Neunudíme se tam k smrti? A co všechny ty obr prostory, nebudu do konce života otrokem tohoto domu? Zvládneme to vůbec finančně? Navíc jsem měla velké výčitky, protože jsem se holkám v průběhu stěhování neměla možnost věnovat tak, jak jsme na to od jejich narození byly zvyklé. Chtěla jsem být se svými holčičkami! Vím že vypadám jako největší řešič na světě, ale taková jsem já :)

První týden v novém domě pro mě nebyl lehký. V podstatě každé ráno jsem se budila se staženým žaludkem a zcela bez nálady. Všechen ten prostor na mě působil stísňujícím dojmem. Koupelna je tak velká, že je v ní ozvěna! Vstávaly mi navíc hrůzou chlupy na celém těle, kolik toho bude třeba ještě doma udělat. Chybí nám ještě dodat dvoje dveře, dolištovat podlahy, musíme koupit všechno osvětlení, nechat si udělat vestavěnou skříň, police ve spíži... A to vůbec nemluvím o exteriéru, tam je regulérní staveniště. Prostě vidina toho, že si řeknu "Je hotovo," je v nedohlednu.

Ale samozřejmě nastaly momenty, které mě dojaly a přesvědčily o tom, že to bude dobré. Když jsem si šla první noc lehnout a z postele jsem velikým oknem viděla na hvězdy, když jedno ráno se u nás na zahradě pásly tři srnky a my je mohly pozorovat obrovským oknem v jídelně, když se holky radostně honí po tom velikém prostoru.... Nebo když jsme odpoledne vyrazily jen tak na hodinku a půl do zoo, kterou máme od našeho domu necelých 10 minut autem. Jo a taky ten první týden naprosto božsky v noci spaly. Což se teda pak pokazilo, ale o tom v souhrnném článku.

Snažím se myslet na to, že jakkoli budou začátky obtížné, tak je to jen dočasné - až holky trochu povyrostou, bude to zase úplně o něčem jiném. A taky že to celé je prostě o zvyku - pět let jsem žila v mrňavém bytě v paneláku a teď na mě ze všech stran útočí prostor :) Myslím, že se to bude každým dnem zlepšovat, už teď se tady cítím o kus lépe než na začátku. A co teprve až začne jaro a já budu moct konečně zapřáhnout za kolo našeho dvojčecího Croozra :)