19 měsíců

Je to děs, zase jsem se měsíc nedokopala k tomu, abych něco napsala, ale doženu to aspoň tímhle souhrnem, byť mírně zpožděným. 

Velkou a neslavnou událostí, která se stala krátce po 18měsíčních "narozeninách", byla hospitalizace Aničky v nemocnici. To jsem si zas jednou jela vyhodit z kopejtka bez dětí, vrátila se zelená jak sedma a problila jsem následující den. Byla jsem přesvědčená, že z alkoholu to nebylo, tolik jsem ho nevypila. Za dva dny po mě se dvakrát poblila večer Aďa. Nějak jsem si to nedala do souvislostí, myslela jsem, že něco špatného snědla. No a za další dva dny začala blít Anička, ta to ovšem pojala ve velkém stylu. Rozjelo se jí to šíleně, prostě jela co 15 minut furt dokola a dokola. I když pak už neměla co, obracelo ji to úplně naruby, božatko :( Adélka nám to moc neulehčovala, protože každé Aniččino zvracení strašně prořvala - asi nevěděla, co se děje, a bála se. Taktéž Anička. Takže jsme měli fakt plné ruce práce - utěšovat Aničku, převlékat Aničku, převlékat sebe, utírat zvratky, utěšovat Adélku. Samozřejmě jsme vyrazili na pohotovost, kde jí píchli injekci proti blití, s tím že by měla do hodiny zabrat a když nezabere do dvou hodin, máme přijet znovu. No nezabrala, tak jsme jeli. Bylo to docela dramatické, protože mi do telefonu sdělili, že nemají lůžko pro matku s dítětem, tak jsem rozjela menší protekční akci (nebyla jsem ochotná nikde nechat Aničku samotnou) a nakonec nás teda vzali. Na příjmu Anička blila naposledy, pak usnula a zvracení ustalo. Ale dostala kapačku do ruky, ani nevím jakým zázrakem se do té hadičky nezamotala ani v noci, ani přes den. A když se pak trošku vzpamatovala z vyčerpání, bylo labůžo to dítě udržet v dosahu infuze. 

Byla jsem zvědavá, jak na sebe budou holky po příjezdu z nemocnice reagovat, přece jen to bylo od jejich narození první delší odloučení. Do té doby byly bez sebe myslím snad jen jednou nebo dvakrát na pár hodin - když jedna byla nemocná a zůstala doma, zatímco druhá jela někam na návštěvu. No ale shledání nebylo nijak dojemné, spíš se mi zdálo, že se přehlédly jak širé lány. 

Kromě této příhody se mi zdá uplynulý měsíc celkem povedený. Hlavně totiž pořád něco podnikáme. Navštívily jsme několikero různých dětských koutků a hřišť, v zoo jsme pečené vařené - a to jako fakt. Třeba jsme tam byly dnes (středa), předtím v pondělí, předtím v pátek. Jednak se tam holkám líbí samozřejmě zvířátka, ale ještě víc prulízky. A mně je tam samozřejmě taky líp než s nima samotnýma doma, že. Je naprosto super, že už je tak dlouho světlo a můžeme jít ven i odpoledne po spaní. Už několikrát jsme tak byli, dopoledne i odpoledne venku a to ten den uteče jak nic!

Velmi také kvituju, že se úplně spravilo spaní. Teď jsme sice zas dva tři dny párkrát vstávali, ale předtím třeba dva týdny jen jednou nebo dvakrát za noc, nádhera! Stejně tak se celkem uklidnilo i spaní přes den. Aďa sice pořád neusíná jak mávnutím kouzelného proutku, ale už to aspoň není hodinová anabáze. Holky spí po obědě hodinu a půl, což není špatné, akorát je blbé, že se cca v půlce této doby Anička každý den probudí a usne jen když si ji položím na sebe. To dost limituje možnosti využití doby, kdy spí. Mno ale co, může to být i horší. 

Holky si stále udržují vizáž "dobře živených dětí", což mě docela trápí. Myslím, že se snažím, aby jedly celkem zdravě a pravidelně, navíc aktivit mají taky podle mě dost, tak moc nechápu, kde se to bere :( kapitola sama pro sebe jsou samozřejmě babičky, které jim dají kde co a hlavně POŘÁD - holky něco dvacet minut nežvýkají a už nosí banán, piškotky a chlebík a nevím co. Jo, možná jsem v tomto hysterická, ale rozhodně svým dětem neudělám to, že bych je nechala vyžrat do nějakých obřích rozměrů. Protože za obezitu v prvé řadě mohou rodiče a vůbec to, jaký dají dětem ve stravování vzor. Mno, nebudu se rozvášňovat, myslím že jídlo holek (a dětí obecně) je na samostatný článek... Ale podnikla jsem i nějaké "dietní" kroky :-D Jednak holkám míchám ranní kašičku - dělala jsem ty instatní třeba od Hami, Nestlé apod., ale jsou docela sladké, tak je teď dělám půl napůl s čistými rýžovými, ovesnými, vícezrnnými apod. A taky jsem vyrušila "pitíčka" - holkám jsme vždy dělali na pití čaj s nějakou ovocnou neslazenou šťávou (prodává je Hipp, Hamánek,...), ale jednak si myslím, že holky ten čaj přislazovat (byť přirozenými cukry) nepotřebují, a jednak jsou tyhle šťávy setsakra drahé. A jako poslední jsem omezila množství mléka na večer před spaním. 

Hodně teď taky vnitřně bojuju s Adélčiným vztekáním. Občas je to fakt na palici. Jednak je zle, když něco není po jejím, a jednak je děsně majetnická. Holky mají třeba motorky - zelenou a červenou - Adélka si usmyslela, že zelená je její a Anička na ni prostě nesmí ani sáhnout, protože jinak se Aďa vztekne. To stejné s kočárkama, s balónama od babičky. Prostě ona si hlídá svoje. Aňa je naštěstí flegmoš a neřeší to. Ale já ano. Prostě jak se vztekne, lehne na zem a řve, tak já fakt nevím, co s ní. Přiznám se bez mučení, občas bouchnu jak kamna a dostane na zadek - a ne jen tak aby se neřeklo přes plínu, ale fakt ji pořádně plácnu (hlavně když v tom amoku buď háže s věcmi, nebo třeba bouchne Aničku, byť nechtěně, to jsem nepříčetná). Ale pak se samozřejmě cítím bídně. Zkoušela jsem i ignorovat, odcházet pryč... moc to nepomáhá. Hlavně vůbec nevím, kde se to v ní bere. Dostane se prostě do amoku a není s ní rozumná řeč. Přitom když je v klidu, tak je úplně milionová. Zdá se mi mnohem více v klidu než Aňa. Je vysmátá, ve všem mě poslechne, ochotně udělá, co jí řeknu, pomáhá mi, zabaví se sama. Anička je sice flegmatická, ale zároveň vyžaduje hodně mojí pozornosti, chce se často nést, nebo mě vezme za ruku a někam odvede, donese mi knížku, abych jí četla. Máte taky vztekací děti? Uvítám jakékoli tipy. Jo ale jako pro výchovu "dítě mi může srát na hlavu" nejsem. Jo, občas jí ustoupím (což se dělá občas snadno právě proto, že Anička je splachovací a je jí například jedno, jestli sedí na motorce zelené nebo červené), ale chci, aby věděla, že tohle vztekání je špatné a vůbec ta její sobeckost je špatná. Chci jí nastavit nějaké hranice, podle mě ji děti potřebují. 

Ale jinak je to s holkama čím dál tím lepší. Připadá mi, že si už tak nějak rozumíme. Ony mě už rozumí stoprocentně. Teď akorát nastává ta problematická doba, kdy ony mi něco chtějí sdělit, ale já nemám šajn, co by to mohlo být. Často se mi to stává s Aničkou, ona hlavně chce vždycky pustit něco v televizi (asi písničky - jejich oblíbená je tato - pozor, při dlouhodobém poslechu se vystavujete riziku nutnosti provést lobotomii :-D ), ale třeba za mnou přijde a úplně urgentně opakuje Bóóó. A já, úplně bezradná, tak ráda bych jí vyhověla, ale prostě netuším. Když chce ty písničky, tak třeba i ukáže na klávesnici (kterou pouštím věci z youtube) a jakože zatančí, no prostě děsná prča. Asi se fakt snaží, abych jí porozuměla, ale s  její slovní zásobou s tím prostě budeme mít ještě trochu problémy. 

Novinkou tohoto měsíce je, že se Aďa umí pojmenovat :) Nějakou dobu říkala pořád jenom "Ani", přičemž tak označovala Áňu i sebe. Tak jsem si dala záležet, abych ji hodně oslovovala jménem, zdůrazňovala jsem vždycky že jsou dvě, Anička a Adélka. A pak s velkou slávou řekla i "Adi". Ale doteď hodně říká "Ani", aniž bych tak úplně dokázala pochopit, proč. Podle mě často na Áňu bere ohledy, třeba si sedne na židličku, a vedle ní je prázdná židlička, tak na ni ukáže a řekne "Ani", nebo prostě chce, aby byla Anička v její blízkosti a dělaly věci spolu. Ale úplně jistá si tím nejsem.

Aničku zase fascinují výrazy lidské tváře. Už dřív byla mrtvá smíchy z toho, když třeba někdo dělal, že brečí, to se vždycky zaručeně rozesmála. A teď jsem našla v jedné knížce stránku s obličeji, které se různě tváří, a to miluje, vždycky si tu stránku nalistuje. 

A ještě holky docela baví kreslení, což teda v praxi znamená jen čmárání tužkou po papíře. Jejich kreslení je vždycky zábava i pro dospěláky, protože jim kreslíme různá zvířata a věci a nakonec to dopadne tak, že holky to už vlastně ani moc nebaví, ale my kreslíme jak o dušu, dokud je na papíře trocha volného místa. 

A taky nesmím zapomenout na nálepky, které se těší mimořádné oblíbě hlavně u Adélky. Umí je sama sloupnout a nalepit, roztomile vyplazuje špičku jazyka, když se na takovou titěrnou práci soustředí. Koupila jsem jim takový arch plný barevných pejsků z Tigeru a teď máme pejsky po celém domě. Ve vaně, v posteli, na ponožkách, prostě všude :D a Adélku tak baví, že je náhodně objevuje, tak je nechávám. 

Tak to byl náš měsíc, devatenáctý v řade :) Doplňuji o fotodokumentaci