Rok a tři čtvrtě + mrtě videí

Dnešní článek je trochu zpožděný a trochu předčasný. Zpožděný je proto, že jsem v březnu nestihla sepsat dvaceti měsíční souhrn holek, a předčasný proto, že holky budou mít rok a tři čtvrtě až za pár dní. Ale předpokládám, že za těch pár dní se toho tolik nestane nebo nezmění, tak už vyšlu článek do světa dnes :)

Mé celkové naladění na holky a vůbec na život s nimi je takové, že jsem z nich prostě nadšená a unesená :-D Fakt je to teď boží, užívám si to a těm dvěma jsem úplně propadla. Beru je jako svoje parťačky, často s nimi tak i mluvím, ptám se jich, co by chtěly dělat, kam by chtěly jet (vždycky dostanu odpověď "houpy" :-D). Prostě na ně mluvím tak, jako by mi už úplně rozuměly a byly rovnocenným partnerem. Samozřejmě jsem někdy i megerovitá matka a dávám příkazy a zákazy, bez nich by to celé nešlo. A někdy jsem matka vyčerpaná a řvu, pak toho děsně lituju. Ale drtivou většinu společného času si užíváme a já myslím, že to holky ze mě musí cítit, protože jsou strašně hodné a pohodové.

Jak se teď dělá hezky a je dlouho světlo, jsme doma ještě méně než jsme byli dřív. Dost často se vrátíme domů až mezi šestou a sedmou - v sedm začíná koupání. V tom jsem dost nekompromisní. Nepamatuju si, že bychom kdy začali koupat a následně uspávat později. A funguje to, protože každý večer máme úderem osmé klid.

Ale má na tom asi zásluhu i to, že holky jsou prostě utahané. Já jedu tvrdý dril a musely si prostě zvyknout na styl, že se furt něco dělá a někam vyráží. A myslím, že si zvykly a oblíbily si to. Nadále objíždíme dětská hřiště a herny. Úplně mě fascinuje, jak už jsou strašně šikovné, co všechno samy dokážou. Snažím se je vést v tom stylu, že jim pomůžu, když je potřeba, a u něčeho vyloženě sebevražedného, je jistím. Jinak se je snažím dost nechat samotné. Všimla jsem si totiž, že jsou tím šikovnější, čím víc je nechám. Když je držím za ručičku, tak se nedívají pod nohy, nesnaží se překonat překážku samy. A když tam nejsem, najednou to zvládnou, úplně samy. Třeba na tomhle videu, jak krásně zvládnou samy přejít :) Jo ale někdy mě to docela drásá a stojí nějaké ty nervíky, třeba se koukněte zde nebo zde (se zvukem) :-D a taky stále točíme zoo, tam jsme prostě furt, paní na pokladně už nás zná, a holky přesně ví, kde je které zvíře či jiná zajímavá atrakce. A někdy jsme my tak trochu za aktrakci, viz zde :-D (omluvte moje hýkání, nemohla jsem si pomoct :-D)

Velmi častým výletem jsou také koníci. Holky milují koníky. Naštěstí máme jedny koníky skoro naproti domu, takže jejich koníčkové choutky jsou dost snadno uspokojitelné :) Je ale srandovní, že koníky milují jen do doby, než se přiblíží na méně než pět metrů. Pak teda svorně zahlásí "Bó", což znamená, že se bojí :) a chtějí jít pryč. K vidění zde. A jak se vzdálíme, tak chtějí jít zase zpátky, jako u bláznů. Ale učím se trpělivosti a neřeším, když chtějí, tak jdu s nima ke koňům i pětkrát. Jojo, nejlepší procházky a výlety jsou takové, kdy se o nic nesnažím, nemám nějaké cíle a prostě se řídím tím, co chtějí holky.

Jinak pokud se divíte, jaktože mám tolik videí (a že natáčím každou kravinu), tak je to proto, že se na sebe holky milují dívat. Každý den několikrát chtějí pouštět videa, co nahrávám na mobil. Těžko říct, jestli jsou to prostě jen narcistky, nebo jestli si tím osvěžují ty příjemné zážitky a je jim u toho dobře. Každopádně máme videí už mnoho hodin :-D

Kromě toho, že jsou holky šikovné motoricky, teď makají i na slovní zásobě. Hlavně Adélka prostě jede, každý den vyrukuje s nějakým novým slovíčkem. A jsou to slova už i docela na výši - z těch nejnovějších umí třeba druhý, hrabi, chlebík, plína. A pokouší se i o ty komplikovanější, třeba babička říká něco jako babijó. Pořád ale je dost slov a výrazů, kterým rozumím jen já - bi (rybička), oto (roztržené), ďó (zoo). Anička se drží zpátky, ta si jede svoje první slabiky a vystačí si. Co ale obě umí perfektně, je slovo DÁM. Ale neznamená to, že by se rozdaly, to fakt ne. Mají to z toho, jak říkám třeba "neboj, já ti to dám". Takže ony hlásí DÁM, což znamená, že mám něco dát já :-D

Co se týče povah, rýsují se dost markantní rozdíly. Adélka je taková snaživá a úslužná. Ráda se učí něco nového. Miluje když něco udělá správně a je pochválena. Když jsme venku, tak se většinou drží poblíž, chce mě mít na dohled. Ráda s něčím pomůže, něco udělá sama. Jednou si už skoro sama oblíkla tepláčky! Zvládla dát nohy do nohavic, já jsem jí je pak jen natáhla přes zadek. Nebo si sundává čepici a rozepíná boty, když přijdeme domů. Anička to má naproti tomu všechno tak trochu na párku. Má svou hlavu, jde si kam chce, když na ni volám, tak vypadá, že mě vůbec neslyší. Ale abych jí nekřivdila, i ona občas pomáhá - když věším prádlo, tak mi ho podává z pračky (půlka je samozřejmě poházená na zemi) a občas jde něco vyhodit do koše (a občas to je i něco, co jsem skutečně plánovala vyhodit :-D). A taky je Aňa taková malá záškvara. Když ji třeba poprosím, aby mi něco donesla, tak to třeba donese, už už mi to skoro podává, a pak s tím zase běží pryč. Totéž když řeknu, ať dá něco Adélce - dá jí to skoro až před obličej a pak si to vezme zpátky, s takovým tím výrazem "haha, nedáááám". A je taky taková dost trhlá, dělá někdy fakt šílenosti, až mám někdy obavu, jestli není nějak "jiná" :-D Ale asi je prostě jen bláznivé dítě. A taky miluje se na sebe dívat do zrcadla a různě se u toho pitvořit. 

Taková roztomilá novinka je tulení. Myslím, že až teď nedávno pochopily, že se dělá tuli, když mají někoho/něco rády. Tak někdy tulí plyšáky, někdy sebe vzájemně, někdy mě. Ale Anička má tu potřebu se tulit o mnoho větší, Aďa se od ní někdy potulit nechá, ale jen na chvíli, a pak zahlásí "stačí" a pak... už se jen brání - aneb Anička utržila další hryzanec. Aďa asi nevěděla, jak se jí zbavit, ona je Anička někdy dost neodbytná, tak to prostě dopadlo hryzancem, ale festovním. Ale jinak je na nich vidět, že se mají rády a jsou rády spolu. Včera jsem byla s Aďou odpoledne u doktorky, Aničku hlídala babička. A jak jsme se vrátily, tak Aďa vesele k Aničce běhala a několikrát ji sama objala. No slaďoušky jsou. 

Další novinky už jen stručně - jsou takové praktické a provozní, tak o nich není moc co psát. Konečně jsem se osmělila a holky jí samy pravidelně (dosud jen občas třeba pribiňáka) - každé ráno jí samy kaši. Dělám jim ji trochu hustší, aby jim to moc nepadalo, a docela dobrý. Hodně překvapila Anička, je v tom fakt šikovná. Akorát si nabírá úplně obří lžíce a pak jí to všude padá. 

Našla jsem dobrý způsob, jak holkám pěkně dočistit zuby (ony ten kartáček prostě jen hryžou) - když jsem se to snažila udělat kartáčkem, tak protestovaly, a nechtěly mne do pusy pustit. Jednou jsem zkusila, jestli by mě nechaly, kdyby se zády opřely o stěnu vany blíž ke mě (a já jim tedy zuby čistila jakoby zezadu) - a to kupodivu jsou ochotné akceptovat a vyčistit si nechají. 

Jo a musím ještě zapsat, jak Adélka miluje auta. Auta a stroje všeho typu. Zkouší už i říkat traktor (tator) a bagr (baďa). A to, jak rády drandí na moto-odrážedlech, to asi vůbec nemusím zmiňovat :)

Tak to je vše, a člověk aby pomalu začal vymýšlet dárky k druhým narozeninám!