středa 21. června 2017

Jak je po Priorixu


Tento měsíc docela určitě nebudu psát souhrnný článek, protože se prostě celý měsíc nese v duchu "překonávání následků" MMR očkování. Není to asi tak strašlivé, jak to zní, ale příjemné to taky není. Tak se pojďme podívat, co všechno nás po očkování Priorixem čekalo.


Jo a ještě bych ráda na úvod řekla, že nejsem protiočkovací fanatik a nesnažím se všechny zla světa přisoudit očkování. Jsem samozřejmě ochotna připustit, že cokoli, co následovalo po očkování, mělo jinou příčinu. Možná se to všechno jen blbě sešlo.

Takže holky byly očkované v pondělí 29.5. Očkování probíhalo zcela srandartním způsobem - tzn. holky se bránily jak lvice a já, doktorka i sestra jsme měly co dělat, abychom je udržely :)

V pátek večer (tedy pátý den po očkování) se mi zdála Adélka při ukládání do postýlky trošku teplejší. Když pak v průběhu noci zaplakala, byla horká, naměřila jsem jí 38,5. Dala jsem jí Nurofen a do rána byl klid. Ráno po horečce ani památky.

Asi tak desátý den po očkování dostala horečku Anička. Té se to šplhalo ke 39 a trvalo to déle - asi tak 2 dny v kuse. Adélka se k ní ještě přidala, měla horečku ještě jeden den.

Co mě ale znepokojilo zdaleka nejvíc byla náhlá změna chování Adélky asi od pátého dne po očkování. Pokud bych to měla popsat jediným slovem, pak bych užila slovo labilní. Je plačtivá, sebemenší blbost ji rozruší a rozbrečí. Neustále za mnou chodí s naléhavým "tua" (tulit). Když nevyhovím, je řev. Fakt se snažím být trpělivá a chápavá, ale občas musím uvařit/ umýt nádobí/ nést tašku apod. Anička byla sice též trošku protivnější, ale ne tak šíleně. Spíš asi jen odkoukávala od Ádi. Dost často na mě vyrukovaly s "tua" obě dvě. Takže hop do každé ruky 14 kilo. Dokonce i procházky venku dost často končily totálním debaklem - nejlepší asi byla ta, jak jsme došly asi tak padesát metrů od domu, začal oboustranný hysterák, já už nevěděla co s nima, tak jsem si sedla do příkopu a čekala, jestli to přejde (to muselo být divadlo pro sousedy!). Nepřešlo, tak jsem je obě nesla domů a pak se ještě vracela pro motorky, na které už jsem předtím neměla dost rukou. Musím teda na férovku říct, že první cca týden těchto stavů jsem nereagovala asi úplně tak, jak bych měla. Byla jsem z toho tak vykolejená, nevěděla jsem, co se pořádně děje, navíc úplně psychicky i fyzicky vycucnutá, že jsem byla schopna holky seřvat na tři doby, nebo jim dát i na zadek, za což se zpětně stydím. Další dny už jsem byla schopná jen brečet. Předvedla jsem holkám taky několik scén s hysterickým pláčem. Mno matka roku prostě. 

Ta protivnost docela určitě souvisela i s tím, že byly obě dost unavené. Dala jsem je po obědě spát třeba o hodinu dřív,  a i tak vždy padly jak podťaté třeba do dvou minut. Taky jim celkem výrazně klesl apetit, což je u nich teda nevídáno.

Znejistěla jsem, když se Adélka v sobotu (tedy skoro tři týdny po očkování) zblila v postýlce a následující den se poblila po odpoledním mlíčku. Anička se pak poblila den poté. To jsem už vyrazila k doktorovi.

Ještě musím říct, že se nám tenhle stav přihodil ve chvíli takového vákua - po očkování jsem byla za doktorkou pro zdravotní karty a chystala se holky přeregistrovat k novému doktorovi - který je našemu novému bydlišti mnohem blíž. Takže už jsme nebyli ani u staré doktorky, ale ještě ani u nového. Pokoušela jsem se si o celé situaci po očkování promluvit s doktorkou při vyzvedávání dokumentace, ale nebyla v ordinaci. Tak jsem se obrátila na našeho nového pana doktora. 

Musím říct, že mě ohromně nadchl. Velmi trpělivě mě vyslechl a opravdu citlivě reagoval. Vysvětlil mi, že jsou holky prostě ve věku, kdy jsou na matku fixované (i bez očkování), a jakýkoli diskomfort v těle cítí, si vynahrazují potřebou ještě intenzivnějšího kontaktu. Jinými slovy, chuděry holky se necítily ve své kůži, nevěděly co se s nima děje, a prostě se obracely na mámu, aby jim s tím pomohla, nebo je aspoň pokonejšila. 
Co se týče toho zvracení - to podle něj (a já s tím souhlasím) už s očkováním nesouvisí a prostě jsme měli tu smůlu, že nám do toho vlítla ještě nějaká blicí viróza, kterých teď prý lítá spoustu. Asi jo, protože od včerejška mám i já žaludek na vodě - sice jsem neblila, ale nemám vůbec chuť k jídlu a je mi trošku divně od žaludku.
Čím mne ale nový doktor obzvlášť potěšil - sám od sebe navrhl, že další dávku vakcíny odložíme a necháme ji až tak za rok, za dva. Sama jsem nad tím přemýšlela, že by to bylo fajn, a o to víc mi udělalo radost, že on to vidí stejně a ještě s tím sám přišel. 

Za poslední dny cítím mírné zlepšení. Doktor doporučil klidový režim, tak jsme více doma, čteme si knížky a čučíme na videa o koních. A zabírá to. Tak snad se mi už brzy vrátí moje pohodové holčičky nadšené pro každý výlet a aktivitu. 


2 komentáře:

  1. Děkuji za sdílení zkušeností. U nás to bylo podobné, nejhorší nával přišel na dovolené, takže se tam sesypalo všechno najednou. Bylo to sice už v době, kdy se následky dostavit neměly, avšak syna v tu samou dobu trápily zuby (takže jedna noc i s horečkou), do toho nové prostředí a naše aktivní dovolená, nedávné očkování a přetrvávající protivnost z něj a také počátek období prvního vzdoru. Musím říct, že teď už je to o něco lepší a to mě celkem uklidňuje (vylezly dva zuby a syn už se vzteká jen jako před očkováním :)).
    Tak ať jsou holky brzo v pohodě. Ono tohle očkování je pro děti asi pěkný záhul.

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem podobně nadšená z nového zubaře. Vím, že to s tématem tolik nesouvisí, ale hned jsem si na to vzpomněla. Přesně, jak píšeš ty - najednou příjemná změna, když někdo poslouchá, je citlivý a ochotný pomoci. Víc takových odborníků.

    OdpovědětVymazat