Jak jsme se měly v létě

Nestává se moc často, že bych vzdychala, jak něco uteklo. Zvlášť ne s holkama, to jsem vždycky spíš hleděla dopředu a těšila se, až budou větší a jaká to bude jednou pohoda. Ale tohleto léto, to je jiné…

Trošku jsem zas ošulila měsíční souhrny, tak to teď vezmu z jedné vody na čisto a zkusím nějak obsáhnout, jak jsme si užily léto, co holky nového umí a tak. A rovnou varuju, že to bude dlouhé :)

 

Tohle léto jsme si prostě užily. Mám pocit, že to byla ta zmiňovaná pohoda, i když asi v jiném smyslu, než si dost lidí představuje. Já si užívala to, jak jsou holky už šikovné, relativně samostatné, a co všechno s nimi můžu podniknout, ale zároveň jsem si plně uvědomovala, že to je „naše poslední léto“. Příští rok to bude vše jiné – koncem července půjdou do školky, já do práce. I když mne vlastně napadlo, jestli si třeba nezkusit domluvit v práci nástup až v září, ať si to ještě užijem, ale to je ve hvězdách, jak to bude.

 

Stále jsme pravidelným hostem v zoo. V nejparnějších dnech jsme tam objevily koutek s fontánkami, kde jsem holkám dovolila se totálně smáčet, aby se aspoň trochu ochladily. Hojně jsme také využívaly bazény. Ať už malý bazének a větší bazén u manželových rodičů, nebo veřejný bazén, kde byly holky letos poprvé. A líbilo se jim to moc, takže jsme návštěvu dostkrát zopakovali. Jezdili jsme s nimi i na tobogánech, to se strašně líbilo hlavně Aničce, která chtěla klouzat pořád dokola. Byla jsem s nimi i několikrát sama, což bych si předtím nikdy netipla, že zvládnu/zvládneme. Ale užily jsme si to.

Další „významné“ poprvé si holky užily, když byly poprvé na kolotočích. To se jim samozřejmě taky líbilo, přes léto byly kolotoče pořád někde, takže jsme s nimi byli tak pětkrát určitě. Nejvíc se jim líbí na labutích, na takových těch točících se koníkách, autíčkách a vláčcích, a taky se jim dost líbil autodrom, kde jsme je nechali i řídit.

Svého naplnění se dočkal jejich vztah s koňmi. Už jsem několikrát psala, že holky milují koníky. Ale – dost dlouho se k nim bály i přiblížit. Máme naštěstí několikery koně v blízkosti bydliště, takže jsme poctivě trénovaly. Nejprve se přestaly bát v jejich blízkosti, pak jim zkoušely dát přes plot listy pampelišky, pak zkusily opatrně pohladit, no a nakonec na nich asi před dvěma týdny zkusily poprvé jezdit (to samozřejmě na poníkovi, ne na velkém koni). Musím říct, že byly skvělé, ani nehnuly brvou, opravdu na nich jely jako by to už dělaly stokrát. Vůbec se nebály, jen si to užívaly.

Jak jsme z počátku jara obrážely všechny hřiště v okolí (byla jsem nadšená jednak z počasí, a jednak z toho, jak to holky baví a jsou šikovné), tak zájem o hřiště mírně opadl. Z čehož mám radost, protože je mi milejší, že je dokáží zabavit i „normální“ věci a nejsou z toho otrávené a protivné. Líbí se jim chodit na nákup, jet někam autobusem, házet kamínky do řeky… A dostaly jsme se do fáze, kdy toho opravdu hrozně moc ujdou – mne totiž ten dvojkočár prostě už obtěžuje, je velký a nechce se mi tahat. Navíc jak holky vypadají spíš na tři roky než na dva, tak je to i docela trapné (aspoň pro mě, já to tak prostě mám, když vidím třeba školkové dítě sedět v kočáře – nebo s dudlíkem, tak si prostě pomyslím, že už je to trochu nepřístojné. Ale jsem si samozřejmě vědoma, že je to debilní, takhle ty děti – potažmo rodiče – odsuzovat, ale nemůžu si pomoct :-D ). Takže jsem prostě třeba do zoo přestala brát kočár. Jo, je to velké sousto, ale zatím jsme to vždycky zvládly (akorát jednou to bylo trošku náročnější, kdy jsme se prostě vlekly a ze zoo odcházely půl hodiny po zavíračce už za tmy :D ).

Co se týče takových těch nových dovedností, tak jsme začaly s barvami. Adélka fakt válí a skoro nikdy se nesplete. Taky teda když se jich zeptám, jaká je to barva, tak to hned vyklopí Aďa a Anička tedy nemá čas to pořádně promyslet, to mě trošku štve. Tak někdy zavelím, že mi musí odpovědět Aňa, ale ta dost často hraje svého oblíbeného partyzána a dělá že neslyší/případně že neví. Spolu s barvami se holky naučily, co znamenají barvy na semaforu, a když někam jedeme, a já zastavím na červenou, zaúkoluju je, aby mi řekly, až bude zelená, abych mohla jet. A když blikne zelená, hned jásají, že „jupííí, jeď“ :D je to fakt boží. Adélka pak zkouší i počítat, zatím je u „jedna, dva, tři, pět“. A Anička s oblibou staví řady – skládá zvířátka, nebo fixy, nebo cokoli jiného do dlouhých řad jeden za druhým.

Když je nic moc počasí, tak trénujeme i malování – vším možným. Mají pastelky, fixy a vodovky. Nejvíc asi baví fixy. V poslední době se zdá, že pochopily, co je vymalovávání obrázků. Ne že by něco úhledně vymalovávaly od kraje ke kraji, to v žádném případě. Ale spíš soustředí svoje čmáranice na daný objekt. I to ale považuju za úspěch.

No a samozřejmě největší progres je v mluvení. Mluví fakt hodně. Jakože si vůbec netroufám říct, kolik slov znají – jsou to určitě stovky. Adélka pořád vede, ta má zásobu bohatší, a také se snaží už skládat věty. Ale je to i jejich náturou – Aďa je snaživec, všechno opakuje jak papoušek, a je ráda, když něco pěkně řekne a já ji pochválím. Anička má všechno v paži a mluví jen když chce něco říct. Ty jejich rozdílné povahy se projevují i v nočníkové oblasti. Adélka je opravdu šikovná, doma je bez plín a nosí kalhotky. Už i na spaní po obědě – ona totiž má po probuzení (i ráno) téměř vždy suchou plínu. Jen na ven a na návštěvy jí dávám plínu. Ale myslím, že by to taky zvládla. Akorát jsem si to představovala trošku jinak – v mém ideálním světě by neexistovala otázka „nechce se ti na nočník?“ a dítě by prostě začlo chodit na nočník, až by to tak samo cítilo. To se s naší Áďou zatím neděje. Když jsem to nechala na ní, tak sice vydržela fakt dlouho bez nehody (klidně dvě hodiny), ale neřekla si, a počůrala se. Takže jí prostě jednou třeba za hoďku řeknu, že jdem na nočník, a ona čůrá v podstatě hned jak dosedne. Sama si ale říká o kakání – to tak nějak pozná a asi se jí to ekluje káknout do kalhotek. No, ale Anička, to je prostě mezek. Nočník ne a ne a ne. Zkouším jí prosit, uplácet, nadávat, ale prostě nic nepomáhá. Přitom vím, že ví, co se po ní chce. Několikrát se už i vyčůrala. Ale těžce to bojkotuje. Ještě chvíli to vydržím, jestli to nepůjde „po dobrém“ a pak jí ty plíny prostě seberu, ať si třeba zechcandí všechny kalhoty, které má. Celkový charakter Aniččiny zarputilosti vykresluje její vykřikování „neumím, neumím“. Dělá, že neumí různé věci, přitom je šikovná, a jen kdyby chtěla, uměla by všechno :)

S čím mě ale hodně překvapila, je dudlík. Jednoho dne jsem si všimla, že má všechny dudlíky rozhryzané – tak moc, že hrozilo, že je během noci uhryzne už úplně a třeba se tou ukousnutou částí zadusí. Čelila jsem proto dilematu, jestli jí ve dvou a čtvrt letech kupovat nový dudlík, nebo ji to konečně odnaučit. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Ukázala jsem Aničce, jaké jsou ty dudlíky rozkousané, mírně manipulativním tónem jsem se jí zeptala, že takové už přece nechce, že ne? :-D Ona souhlasila a sama je šla vyhodit do koše. A kupodivu to bylo v pohodě. Anička usíná úplně v klidu, jen párkrát si na dudlík vzpomněla, a to jsem připomněla, že byly přece rozbité a že je vyhodila. Akorát tedy občas v noci propukne v náhlý pláč, normálně bych jí vrazila dudel a byl by klid - teď trošku nevím, co s ní... Ale asi si jen musí zvyknout, že ho nemá, a snad budou zase klidné noci...

To by tak bylo od nás vše. Léto mi bude hrozně moc chybět... Ty zkracující se dny na mě působí fakt depresivně, a vůbec nevím, jak přežijeme zimu. Ale uteče to, ostatně jako veškerý čas s holkama. Zatím jsem nám vymyslela dvě aktivity - ráda bych chodila s holkama na nějaké cvičení/tanečky a předevčírem jsme se byly přihlásit do knihovny (a Adélce se podařilo hned po příchodu domů natrhnout jednu z půjčených knížek - bezva, no!).

A jaké máte plány na podzim a zimu vy?