Rozněžnilo mě dítě... Cizí!

Není to tak dávno, co jsem na facebookové stránky Lvíčecích sester psala, že je toužebně očekáván příchod na svět nového kámoše holek - Adama. Je to týden, co se mojí kamarádce narodil.

Byla po císaři, a tak jsem návštěvu v nemocnici nabídla spíše jen opatrně. Přece jen, vím jak jsem se po císaři a po porodu vůbec cítila já - neměla jsem příliš chuť na návštěvy. Ale ona mne pozvala, ať klidně přijdu. Adam měl při porodu přes tři a půl kila, tak jsem si říkala, jaké to bude "velké děcko". Ovšem hned jak jsem ho spatřila, překvapilo mě, jak je droboučký! A ještě více mě překvapilo, že holky někdy taky takové byly - ba! Ještě mnohem menší! To snad ani není pravda :-) 

Hodně mě ale překvapilo, jak jsem se při pohledu na toho mrňouse cítila. Předpokládala jsem, že když mám na krku dvě mimina a skáču kolem nich co je den dlouhý, tak že mě zas až tak moc brát jakékoli další mimino nebude. Ale... Bylo to takové droboučké stvořeníčko... Samotnou mě zaskočilo, že jsem úplně dostala chuť si ho pochovat - opět jsem předpokládala, že když mám v rukách holky téměř nonstop, tak že mě tyhle chutě obejdou... Ostýchala jsem se zeptat, jestli si ho pochovat smím, takže zůstalo jen u toho rozněžňování z dálky.

Byla jsem sama sebou natolik překvapená, že jsem o tom pak cestou domů sáhodlouze přemýšlela. Čtenářům tohoto blogu určitě neuniklo, že jsem na mateřství doposud emocionálně reagovala víceméně vlažně. Hlásám to tu pomalu v každém druhém článku, že mě péče o prťavá mimina nenaplňuje a nebaví.

Ale přišla jsem na to, že to je nejspíš hodně dáno tím, že jsou holky dvě. Že jsem prostě zatím neměla čas (a energii) se rozněžňovat nad svými vlastními dětmi. Když obě dvě usnou, jsem natolik hotová, že nemám kapacitu na to, abych se s přiblblým úsměvem dívala, jak sladce spinkají. Ale zjistila jsem, že mě to vlastně docela mrzí. Mrzí mě, že mám dvojčata, ne kvůli tomu, jaká je to zabíračka, ale proto, že si je nestihnu užít a bojím se, že ani jim nezvládnu dát tolik pozornosti a lásky, kolik by mohly dostat, kdyby se narodily postupně a ne najednou. Možná bych si všechno uměla daleko víc užít a prožít, kdyby byla jen jedna. Možná bych si je více ňuchala. Možná bych je více nosila. Možná bych je více rozmazlila. Dost často myslím na to, jestli nebudou v budoucnu nějak citově chladné proto, že se mnou neměly dost fyzického kontaktu. Ale mohou si být jisté, že jim ze sebe dávám vše, co mám, a já doufám, že to vycítí a ocení... 

Každopádně se s váma musím podělit o poznatek posledních dní. Všimla jsem si, že mě to s holkama začíná docela bavit. Nejen mě, ale i mého muže. Že je to fakt fajn, jak je umíme rozesmát (a dost často i ony nás), že na nás reagují a vůbec se z nich stávají už takové malé uličnice ♥

Jo a v té porodnici jsem prohlásila, že je to v háji a že si to třetí dítě asi budu muset nechat udělat :-D