Je tomu rok, co tak nějak "vznikly" naše holčičky. O tom, jak to celé bylo, se můžete dočíst na tomto blogu. Tady si dovolím jen dávku vzpomínek a nostalgie :-)
Před rokem jsem byla na punkci, kde ze mě vydolovali 11 vajíček, které následně prováděly nemravné věci s manželovými spermiemi. Výsledek, respektive dva výsledky, tohoto procesu si teď vedle mě spokojeně hoví na hrací dece.
Jak se na to všechno dívám s odstupem jednoho roku?
Tak nejprve ivf. Abych řekla pravdu, nic zas tak hrozného to nebylo. Nejhorší na tom všem byla psychika po punkci, v podstatě až do porodu :-) Díky bohu jsme nemuseli ivf podstupovat tolikrát jako jiné páry, stimulovala jsem celkem dvakrát a povedl se hned první transfer. To považuju za největší štěstí. O ničem jiném totiž podle mě transfery u umělého oplodnění nejsou. Člověk musí čekat, kdy se zrovna na něj to štěstí usměje.
Abych se přiznala, docela často si přehrávám situaci, kdy jsem přišla na transfer, sedíme s manželem v ordinaci, naproti nám doktor a embryoložka. Povídají, jaká jsou naše embrya a navrhují zavést dvě ze tří. Byli jsme sice trošku překvapení, ale neváhali jsme ani minutu, Ostatně sám pan doktor to okomentoval slovy, že pravděpodobnost, že se uchytí obě, není až tak velká. A to je ten moment, kdy si mé dnešní já řekne "kdybys tehdá holka tušila!" Ale ne, ničeho nelituju :) Od chvíle, kdy mi je zavedli, jsem si nepřála nic jiného, než aby se udržely obě.... Jen tenhle okamžik, kdy jsme se na sebe s mužem podívali a řekli "tak jo", determinoval celý náš další život, aniž bychom to tušili.
Co se týče těhotenství, to jsem si nemohla přát lepší. I když jsem mohla z fleku jít na rizikovku, chodila jsem do práce, co jen to šlo. Zpětně si říkám, že jsem byla pěkně blbá, protože jsem si měla více vážit toho, že mám posledních devět měsíců času jen a jen pro sebe! Kdybych věděla, že se na nějaký film či seriál nepodívám x následujících měsíců, tak bych nastoupila na rizikovku hned, zavřela se doma a jen koukala na telku a četla knihy. To je samozřejmě nadsázka, ale je fakt, že si teď úplně jinak vážím svého volného času, který teď počítám na minuty.
Stejně tak na porod vzpomínám absolutně v dobrém. Nejsilnější moment byla asi chvíle zjištění, že praskla plodová voda. Takové to ty-vole-už-je-to-tady-co-budu-dělat!!! No, kdybych jen vzdáleně tušila, co se bude v následujících měsících odehrávat, asi bych si tu pipku zašila a holky prostě ven nepustila :-))))
Tvrdý pád na zem přišel už na novorozeneckém oddělení. Na jednu stranu jsem k holčičkám hrozně moc chtěla být přeložená, ale na druhou stranu jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Myslím, že jsem si to představovala tak, že tam první dny budu chodit párkrát za den k inkubátoru a budu se s nima mazlit. Tak nějak se totiž na veřejnosti prezentuje péče o předčasně narozené děti - vždycky jsem viděla jen klokánkující rodiče. Tam ale už v podstatě od prvního dne začal kolotoč, který se dosud nezastavil (i když nutno uznat, že se trošku zpomalil a jízda na něm je o hodně snesitelnější). Začala jsem tam chápat, jak bude můj život následující měsíce vypadat a věřte mi - hodně mě to vyděsilo a zdeptalo! Měla jsem dost často pocit, že to prostě nemůžu přežít! Jsem ale zpětně moc ráda, že jsem si tohle období odbyla v nemocnici, kde byla neustálá pomoc sester. Kdyby mě po pár dnech po porodu pustili se dvěma dětmi domů, tak bych asi skočila z okna.
A když už oslavujeme rok od "vzniku" holek, tak nemůžu nevzpomenout, že mají na mražáku ještě sourozence. Potenciálního. Ještě když jsem byla těhotná, hlásali jsme s mužem, že bychom chtěli tři děti. Pak jsem taky říkala, že by mi bylo líto našeho mražáčka "vyhodit". No, dnešní optikou - neumím si představit, že bych ty miminkovské počátky absolvovala dobrovolně ještě jednou. Vím, relativně rychle to asi uteče a mimina vyrostou... Ale pro mě je míra upozadění se kvůli dětem tak obrovská, že se nemůžu dočkat, až se bude trošku zmenšovat, a nevím, jak by mě mohl napadnout takový bláznivý nápad ji znovu zvětšit... ale třeba se za dva tři roky podívám na holky a řeknu si - jo, to sebeobětování stálo za to, je to úžasné...
No a další věc je taky zdravotní hledisko, neboť je tu stále strašák jménem BRCA a nikdo moc neví, co by semnou mohlo udělat další těhotenství. Pravda je taková, že mojí tetě se nejagresivněji rakovina rozjela právě v těhotenství. Onemocněla, když jí bylo tolik, co teď mně. A o tři roky později umřela. Děsivé.
Mno, měla bych tenhle článek zakončit trošku optimističtěji :) Když se ohlídnu zpět, jsem strašně ráda a vděčná, že to takhle všechno dopadlo... Plně si uvědomuju, jak veliké štěstí jsme měli...
Žádné komentáře:
Okomentovat