Za co se stydím, co mě trápí/tíží/štve

Už jsme tu nějakou dobu neměli nějaký depkoidní článek, a tak vás zase zásobím svým entuziasmem ve vztahu k péči o děti.


Takže zde seznam v bodech:

- že zatím  nepociťuju vlny mateřské lásky, která je popisována jako nejsilnější cit na světě. Mám holčičky moc ráda, udělala bych pro ně první poslední, ale nic, co by mě zcela převálcovalo svou intenzitou, to zatím není... Jsem hrozná matka?

- často mám ráno strach, jak ten den s Nima přežiju a co s nima budu dělat a úplně se mi uleví, když se přiblíží hodina návratu mého muže z práce.

- že ostatní blogerky popisují mateřskou jako rozkvetlou louku plnou lásky a něhy. Proč žádná nepíše o tom, ze její dítě občas ječí a ona vůbec netuší proč, případně jak tento pláč zastavit? Proč se žádná z nich ani okrajově nezmíní, jak strašně se jí uleví, když dítě párkrát za den usne? Porodila jsem snad jiný živočišný druh, než ony? Nebo JÁ jsem jiný živočišný druh?!

- že nepoužívám látkové plíny, jak jsem v těhotenství plánovala - to mě štve hlavně z důvodu, že všichni kolem mě mohou říct "já jsem ti to říkal/a, že s dvojčaty se to nebude dát zvládnout". Mrzí mě to dost a mám pocit selhání :( Nicméně pořád říkám, že na ně možná ještě dojde!

- že mám výčitky svědomí vůči Aničce, která jako malé miminko neplakala a nevyžadovala tolik nošení a pozornosti jako Adélka a musela si sama vystačit na hrací dece nebo v postýlce, zatímco jsme dělali vše možné, abychom utišili Áďu. Tyto výčitky jsou umocněny dobře míněnými radami, ať někdy třeba přehodím režim (Adélka se krmí vždycky první), ať chudák Anička pořád nemusí čekat, než se Adélka nají. Ale když se přehodí režim, už to není režim, ale anarchie! Výsledek je ten, že si to u Aničky žehlím a nechávám ji spát u mne na prsou a doufám, že si tím ke mě vypěstuje vztah a bude mě mít ráda. Ostatně obavu, že mě holčičky nebudou mít rády, mám taky neustále. Ve výsledku se tedy možná paradoxně teď více mazlím s Aničkou. Vůči Adélce mám výčitky samozřejmě taky. Třeba abych jí nezpůsobila trvalé následky neustálým pouštěním bílého šumu. 

- že si dost často ráno nestihnu vyčistit zuby

-  že jsem už dvakrát byla na velké s dítětem v ruce.

- se si dost často řeknu, jaká by to byla s jedním dítětem pohoda. Přitom to nemyslím tak, že bych jednu z nich nechtěla, ale úplně živě si představuju, o co svobodnější bych byla, kdybych se musela starat jen o jedno dítě. Mám pocit, že přísloví "jedno dítě, žádné dítě" je docela pravdivé. Nechci se ale rouhat a proto vždy následuje dovětek "ale to víš, že jsem ráda, že je mám obě!!

a závěrem trocha optimismu (jistě slyšíte šumění v povzdálí - u Adélčina ucha :-) )