Den po Štědrém dni holky oslavily pět měsíců. Pojďme si to zase pěkně zrekapitulovat.
Zase se to všechno trošku změnilo. V čtyřměsíčním článku jsem psala o proměně Aničky. Řekla bych, že jí ty nevysvětlitelné záchvaty pláče docela přešly (nebo jsme si zvykli?). Naopak je z ní veliký smíšek. Je docela snadné (aspoň pro mě) ji rozesmát a dokonce se už několikrát úplně chechtala nahlas! To je pro mě snad to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela a když se začne takhle řehtat, tak udělám cokoli, aby v tom pokračovala ♥. Její chechtání je ale natolik spontánní a náhlé, že se mi ho ještě nepodařilo natočit... Tak aspoň fotka :)
Teď to bude znít možná hrozně, ale oproti Aničce se Adélka naopak vybarvuje jako pěkný vztekloun. Naučila se vzteky prohýbat do luku. A taky už se mi dvakrát vztekla tak, že přestala na vteřinu dýchat. Řeknu vám, že ta chvilka, než se zase nadechla - krve by se ve mě nedořezal. Jak jsem psala ale v minulém článku, většinou to její vztekání má prostý důvod - buď má hlad, nebo je přetažená. Občas se teda chce ponosit, ale myslím, že si docela zvykla, že prostě máma má jedny ruce a dvě děti a holt se jen tak nosit nemůže. Když už jsme u toho, přišla jsem na zajímavou věc - Adélka sice vyžaduje nošení, ale ne pro to, že by byla nějaký extra mazlík, nýbrž proto, že chce mít rozhled a zábavu. Naopak Anička se moc ráda pomazlí. Nejradši má polohu "rozplánutý brouček", kdy leží bříškem rozpláclá na mé (nebo jakémkoli jiné) hrudi. Myslím, že kdyby bylo na ní, tak v této poloze vydrží pospávat celý den. Asi takto
Adélka za svůj život takhle ležela možná jednou dvákrát. No ale dám sem Adélce taky usměvavý obrázek, aby neměla před čtenáři tohoto blogu image protivného mrzouta.
No, ale možná že Áďa není jen vztekloun. Četla jsem knihu Něžná náruč rodičů a setkala jsem se tam s pojmem dráždivé dítě. Hodně mě to zaujalo, protože Adélka splňuje skoro všechny rysy, které jsem pak i vygooglila. Právě to propínání se do luku, záklon hlavičky, vztekání se, plačtivost, problémy s usínáním, potřeba "uhoupávat" do spánku, často odmítání dudlíku, neobliba chování v náruči (Adélka vždy chtěla být ve vertikální poloze - a my ji nosili čelem k sobě, což bohužel ještě zvyšujovalo její dráždivost a prohýbání se - proč jen jsem to nevěděla dřív, že ji tak nesmíme nosit!) Posledních pár dní je to s ní občas docela peklo. Tak dvakrát za den provede takové tyjátry (při uspávání - naštěstí ne večer, ale před denním spánkem), že mám pocit, že prostě nikdy nepřestane řvát. Všechno, co na ni dosud fungovalo, v ten moment nefunguje. Pak se asi definitivně vyčerpá a usne. Ale je to tak minimálně půlhodinový boj. Odměněný nejvýš půlhodinovým spánkem.
Zní to šíleně, že? Jenže když jsem zjistila, že "dráždivé miminko" je vlastně diagnóza a není to jen výmysl toho malého vzteklouna, který zřejmě neví coby, přistupuju k Adélce úplně jinak. Je mi jí opravdu líto... Navíc si teď posledních pár dní jezdí prstíkama po spodní dásni, takže je dost dobře možné, že svůj podíl viny nesou i klubající se zuby.
A teď k pokrokům! Nejprve začaly chytat do ruček hračky. Pořád v tom nejsou nějaké extra kované, ale makají na tom. Ruce tedy sice už začaly cíleně používat, ale nemyslím si, že si to uvědomují. Jsem zvědavá, kdy pochopí, že ty zvláštní věci co kolem nich máchají, jsou jejich ručičky. Posledních pár dní začaly ruce používat i v poloze na bříšku, čímž mi taky udělaly velkou radost. Adélčina specialita je, že cokoli chytne, se snaží buď dostat do pusy, nebo si to dát na hlavu, nebo se do toho zabalit jako tortila. Balí se obzvlášť ráda do přebalovací podložky a u toho ji chce sníst.
No a druhým pokrokem, zcela čerstvým, je otáčení na bříško! Začaly obě ve stejný den, Adélka teda více, Áňa to udělala jen párkrát. Video jste mohli vidět na facebookové stránce Lvíčecích sester. Taky to musí samozřejmě dopilovat, zejména ručičky si dost často zapomenou pod tělem. Ale i tak z toho mám velkou radost.
Ačkoli tedy holky dělají pokroky, pořád se na nich projevuje jejich nedonošenost, a v rizikové poradně s nimi paní doktorka nebyla příliš spokojená, a proto nám napsala další rehabilitace. A taky doporučila zatím počkat s očkováním. Nejprve jsem z toho byla zdrblá, ale záhy jsem to probírala s naší pediatričkou (která je úžasnááá) a ta mi řekla, ať si to neberu, ať rehabilitace považuju za pozitivum - že se nám někdo zadarmo bude věnovat a že to holkám jen prospěje. Taky mi říkala, že to není nic neobvyklého, že co má pacienty dvojčata, tak že snad kromě jedněch chodili všichni cvičit. Tak mě docela uklidnila. A aspoň se paní rehabilitační zeptám i na to dráždivé dítě. Takže v lednu začínáme zase cvičit, což pro mne znamená kromě jiného také to, že budu muset opět pérovat celou rodinu, co dělají blbě, jak je mají nosit a zvedat a podobně. Je to takové vyčerpávající. Cítím se jako teroristka, když furt musím kibicovat - ale fakt chci, aby to dělali lidi, co je nosí nejčastěji (tedy aspoň my s mužem a prarodiče holčiček) dobře, aby ty rehabilitace měly nějaký smysl. A přiznám se, že se mi kolikrát udělá úplně šoufl, když vidím, jak někdo holky neobratně bere nebo drží. A taky když někoho opravím, že takhle by třeba neměly sedět, tak se vždy najde někdo, kdo semnou bude diskutovat, že proč ne, když to je úplně podobné tomu, jak jsou v náruči a podobně. JÁ NEVÍM, fakt. Interpretuju informace, jak se ke mě dostaly. To člověk furt může omílat, že se holky nemají posazovat (ani na klín, prostě nijak) a zrovna dnes tchýně nadšeně výskla, jak jí Anička krásně rovně sedí na klíně. Achjo. Asi jim všem rozešlu výtisk nějaké chytré knihy a budu se odvolávat výhradně na ni.
(už jsem to udělala - rozeslala jsem prarodičům holek mail s výcucem z knihy Něžná náruč rodičů společně s prosbou, aby je hlavně nenosili vertikálně čelem k sobě, pochopila jsem totiž, že to je ta nejstrašnější chyba, jaké se člověk může na svém dítěti dopustit).
Zároveň jsme si taky odbyly první "nemoc" holčiček. Byly úplně lehoulince nachlazené, Aňa trošku chrochtala a v noci chrápala a Adél pčíkala a občas zakuckala. To by bylo docela v pohodě, ale přidal se jim k tomu průjem a jedno docela poctivé zvracení, což mě trochu vyděsilo. Nicméně to naštěstí hodně rychle přešlo. Teď jsem nemocná (nachlazení) i já a to je teda peklo. Ty dvě osůbky to vůbec nezajímá, že má máma hlavu plnou hlenů a nejradši by sebou práskla do postele a nehnula se z ní celý den. A tak zatnu zuby a "jedu". Záchrana mého života jsou mí rodiče, u kterých teď přebýváme.
To bude pro našich pět měsíců asi tak všechno. Vlastně ještě drobnůstka - holkám zase začaly růst vlasy, takže už to nejsou plešouni. A Aničce jsem poprvé stříhala nehet na noze (jen na palci) - je zajímavé, že na rukách jim musím stříhat nehty každý týden, na nohách nějak nerostou...
Mno, tak to je snad už opravdu vše. Je to šílené, ale až budu psát souhrn příště, bude půlroční... Fakt to letí...
Přejeme vám všem krásného Silvestra a krásný rok 2016!
Žádné komentáře:
Okomentovat