Začalo mi slušně j*bat

Nedá se to napsat nijak elegantně, a proto jsem článek nazvala bez obalu tak, jak to je.

A co že je příčinou mého šplouchání na maják? Paní Eva Kiedroňová! Zapřísahám vás, maminky, pokud je vám vaše duševní zdraví milé, tak rozhodně nečtěte její knihy, nepouštějte si její filmy, nehledejte si s ní žádné chaty ani reportáže.

Já o ní měla povědomí už v těhotenství a myslím že jen předčasný porod mých dětí mě uchránil od toho, abych si předplatila nějaký její online kurz. Dívajíc se dnešní optikou hořce lituji, protože bych se mohla vyvarovat několika významných chyb při manipulaci s holkama a zajisté jim tak nezmrvit celý následující život. 

Vlastně ani nevím, jak to mé šílenství kolem ní teď začalo. Asi tak, že jsem hledala vhodný způsob, jak poučit o správném nošení a manipulaci s dětmi prarodiče holek, aniž bych ale sama chtěla něco sepisovat. Přece jen, beztak by to od matky, jejíž dětem sotva uschly rodné listy, nevzali. Chtělo to se odkázat na někoho fakt fundovaného. No a tak jsem stáhla sehnala knihu paní Kiedroňové Něžná náruč rodičů a udělala z ní výcuc. Ten jsem poslala mým a manželovým rodičům s prosbou, aby zacházeli s dětmi podle této knihy. Zároveň mě celá ta problematika začala docela zajímat a zjistila jsem, že existuje ještě druhý díl knihy nazván Rozvíjej se, děťátko. Ten jsem si z druhé ruky dokonce koupila! 

A už to bylo. Od té doby nemám prostě v duši klid. Dívám se na mé rodinné příslušníky, kterak nosí holky, a spojuji si to, co vidím, s výjevy vyobrazenými v knize, samozřejmě rudě přeškrtnutými a smutným smajlíkem doprovázenými. Je mi fyzicky opravdu ouzko. Dost často se navíc ani neodvážím nic říct, protože mám pocit, že bych celý den nedělala pomalu nic jiného než jen kibicovala. 

Dívám se taky na své holčičky, kterak leží na dece a naskakuje mi výstraha, že dítě v jejich věku by mělo mít nožky většinu dne nad podložkou a pokud tak nemá, je třeba zpozornět a vyhledat odborníka. Nebo pasou koně a rozhlíží se všude možně, doleva, doprava, dolů a ano - i nahoru - a mne napadne - proboha ne, nesmí se zaklánět!!! 

zde je ten zloduch!

Dnes, kdy muž odjel s holkama k jejich prababičce, jsem vyhledala výstupy paní Kiedroňové v pořadu Sama doma. Okamžitě mě napadlo, že odkaz na vysílání musím poslat všem rodinným příslušníkům a že toto prostě musí vidět. Pak mě ale mé druhé já, která se drží při zemi, trochu profackalo a zeptalo se šíleného já, jestli by nemělo trošku ubrat plyn. Už tak mám občas pocit, že mí i mužovi rodičové nenesou mou občasnou "korekci" až tak úplně libě. 

Je to velmi sužující.

Doufám, že polehčující okolností je, že jsem si svého šílenství vědoma. Snažím se si neustále omílat, že drtivá většina populace nikdy nic od dotyčné nečetla a z jejich dětí se stali normálně existující dospělí lidé. 

Asi bych to nebyla vůbec řešila, kdyby holky nebyly mírně opožděné a nemusely chodit na ty rehabilitace a tak, no. 

Snad mě na těch rehabkách někdo zase trošku povzbudí, že je to dobré, holky šikovné a že jsem neudělala žádnou chybu, která by nenávratně zničila jejich zdraví...