Co mě naučily mé děti

Holky za chvíli budou na světě půl roku. Za tu dobu mi totálně převrátily život naruby. A mnohé mě naučily.

• nesobeckosti - s dítětem člověk chtě nechtě musí sám sebe upozadit. Se dvěma se musí upozadit docela dost. Na prvním místě je to, co chtějí/potřebují holky. Pak až to, co chci/potřebuju já. 
• trpělivosti - i když v tom ještě pořád občas pokulhávám. Když jsem měla dřív nějaké cíle či sny, chtěla jsem aby se vyplnily co nejdříve, nejlépe hned. Neuměla jsem si představit, že si řeknu, že na něco musím počkat půl roku, rok. S holkama jsem se musela naučit, že některé věci nejdou hned. Že to nijak neuspíším. Že prostě dřív než za rok chodit nebudou, že na vodu s nima pojedem nejdřív, až jim budou třeba tři, a tak... 
• smířit se se stavem, jaký je tady a teď, a nezoufat si, když to nezměním. Když jsem se utvrdila v tom, že prostě péče o malá mimina není až tak úplně můj šálek čaje, tak to bylo sice trpké zjištění, ale nic se s tím nedalo dělat. Člověk se o ně prostě musí starat, dokud jsou mimina a hledět do budoucnosti, že třeba bude líp.
• veliké zodpovědnosti - tady asi není co dodat. Dotýká se to mnohých oblastí života. Například následující bod.
• abstinenci - i když už se dostanu někam ven (hospoda/bar), tak buď jedu autem a nepiju vůbec, nebo si dám dvě pivka či jedno vínko - nějak si nedovolím se zhulákat tak, abych následující den měla opici jak ze žurnálu, neboť ty dvě vůbec nezajímá, že si máma šla vyhodit z kopejtka, a očekávají, že v sedm ráno budu připravená v plné polní na hrátky s nimi.
• lepšímu vztahu ke svým rodičům - jsem jim moc vděčná za veškerou pomoc, kterou mi doteď poskytli (a že jí rozhodně nebylo málo) a tak nějak automaticky je mám po porodu radši, asi že vím, co si semnou jako miminem taky museli projít a co všechno mi museli obětovat.
• vážit si volných chvil svého života. A už to nejsou volné dny. Jsou to volné minuty (to zní jak od telefonního operátora).
• nejíst - dřív jsem si myslela, že nemůžu existovat bez snídaně. Jde to. I bez večeře. Někdy jsem prostě večer příliš unavená na to, abych si nachystala něco na zub. Dnes jsem třeba večeřela pytlíček kešu ořechů. 
• našlapovat velmi potichu - v obýváku máme místa, kde parkety vržou nechutně hlasitě. Ve chvílích, kdy holky spí, není radno na tato místa našlápnout. Naučila jsem se cestičky, kudy se dostat ke dvěřím, aniž bych vrzla. Druhá věc je ta, jak ta má cesta vypadá. myslím že kdyby mě někdo u toho pozoroval, velmi se nasměje. 
• perfektní organizaci - musím kolikrát naplánovat den skoro na minuty, aby časově dobře vycházelo krmení, doktorka, večer koupání a uspávání. Taky když někam jedeme, musím dopředu vymyslet všechny možné scénáře, co by se mohlo stát, a podle toho sbalit věci. 
• říkat si o pomoc - se dvěma miminama člověk musí uznat, že na některé věci je lepší sehnat si pomocnou ruku. Pro mě to jsou třeba návštěvy lékaře, ty prostě musí někdo absolvovat semnou. A taky už vím, že když chci pomoc od mého muže, mám si o ni říct.
• žehlit - a to jsem tvrdila, že věci pro mimina žehlit nebudu!!!
• dělat ze sebe totálního idiota - nevím, jak jinak popsat to, co občas předvádím nad hrací dečkou ve snaze z nich vyloudit pořádný úsměv.
• strachu, že někde udělám chybu - uvědomuju si, že s dětma to není jako s legem, že člověk nemůže říct - hmm, tak to se nepovedlo, začnem od začátku. A tak mám občas obavu, abych neudělala něco, čím je nevratně poznamenám na těle či na duši.
• že vydržím víc, než jsem si kdy myslela