Půlrok

Je to neuvěřitelné, ale v pondělí to bylo půl roku, co holky přišly na svět. Takže je čas nejen na pravidelnou měsíční rekapitulaci, ale i na takovou drobnou půlroční.

Byl to velmi náročný půlrok. Neváhám vůbec napsat, že nejnáročnější půlrok v mém životě. Obrovská životní lekce, obrovský trénink - v mnoha směrech. Kdyby se nejednalo o mé vlastní děti, asi bych použila nějaký příměr k otroctví. Zatím ode mne nečekejte fráze typu "ale všechna ta otročina za to stojí", protože si svou cestičku k té opravdové mateřské lásce pořád teprve hledám. Dobrá zpráva je, že se to lepší. S holkama začíná být "zábava" (velmi nadneseně řečeno) - a je to fajn, že máme mezi sebou jistou interakci. Že když na ně třeba dělám nějaké opičky, tak už se krásně smějou... Pořád ale čekám na den, kdy se jednak nebudu bát, jak to s nima sama doma přežiju, a jednak až si jednou řeknu "to byl super den, moc jsme si to s holkama užily" - ať už budeme dělat cokoli. Ale naučila jsem se radovat z malých věcí. Kromě pokroků holek to je třeba skutečnost, že ráno stihnu kafe a snídani. Nebo když spí 45 minut místo klasické půlhodiny.

Dá se říct, že věc, která mě drží nad vodou, je vize budoucnosti. Ať bude jakákoli, já to teď vnímám optikou "bude líp". Upínám se k tomu, že jistě už na jaře, nejpozději v létě to bude všecko lepší. Holky budou vnímavější, možná začnou pochodovat (čehož bych se měla podle všech prý spíš děsit), budeme chodit do zoo a do parku a prostě na výlety. Taky budeme snad už bydlet v domečku, a tudíž nebudu zavalena krámama ze všech stran, což mi jistě přidá na optimistické náladě. Je to blbé, ale prostě se upínám k zítřkům.

Zpět ale k současnosti! Podívejme se na některá čísla. 

Holky mi rostou jako z vody. Na půlroční kontrole měla Adélka 66cm a 7,29kg a Anička 69cm a 7,49 kg. Adélka tedy za půl roku vyrostla o dvacet čísel a přibrala 4,89 kg a Anička porostla dokonce o 23cm a přibrala přes pět kilo. Neuvěřitelné!

Orientačně jsem si spočítala, že za toho půl roku proběhlo přes 1270 krmení. Počítáno na jednu dívčinu. Celkem jsem tedy za toho půl roku udělala přes dva a půl tisíce mlíček a přebalila ještě větší množství plen. Tedy, věděla jsem, že to číslo bude šílené, ale takhle to zní opravdu brutálně. Když navíc spočtu, že průměrně za jednu plenu dáme 5 korun, tak to dělá okolo 13.000,- Kč jen na plínkách. Kolik jsme dali za kojeneckou stravu raději nepočítám... 

Co se týče nějakého vývoje, tak teď zase Adélka docela dost předhonila Aničku. Chvíli byly docela na stejno, ale teď Áďa Aničku válcuje. Nicméně oproti minulému zápisu holky už používají ruce zcela cíleně. Chytají do nich věci jak vleže na zádech, tak na bříšku. Adélka se stala profík v obracení se na bříško, obrací se pořád. Taky na bříšku různě rotuje a dnes poprvé se začala nenápadně plazit pozadu, takže kolikrát když přijdu z kuchyně, tak jsem dost překvapená, kde ji najdu. Několikrát už jsem ji lovila zpod gauče. Oproti tomu se Áně prostě moc nechce. Sama se přetočila jen párkrát a kolikrát tomu moc nedá ani na bříšku (ale když má náladu, tak vydrží opravdu dlouho). Je na ní vidět, že je asi trošku hypotoničtější, protože je pořád ještě taková trošku "gumová", i když se to zlepšuje. 

Hračky sice bere do rukou, ale ne s takovou jistotou, jako Adélka. Ta už se dost často trefí i s předmětem do pusy, takže si chvíli vystačí třeba s okusováním kousátka. A že to okusování je poctivé - má už dva zuby! Mám podezření, že se jí klube ještě třetí, ale tím si nejsem úplně jistá. Možná je prostě jen umrčená - ale dost často si na místo, kde tuším klubající se dvojku, při tom pláči sahá... Tak uvidíme. I když se mi to tehdy jevilo jinak, teď musím říct, že Áďa své první zuby zvládla dobře. Jediné, co mi dalo opravdu zabrat, bylo denní uspávání - to byla šílenost, která se snad už nebude opakovat. Několikrát jsem kvůli tomu brečela, že to nemůžu dlouhodobě fyzicky ani psychicky zvládnout. Po prořezání se to docela zlepšilo, i když i teď to má své mouchy - nevím proč, ale vždy když začnu Áďu během dne uspávat, tak začne řev, jako bych ji chtěla zavraždit, ale trvá to jen pár minut, pak ji uhoupu a ušumím a docela rychle to zalomí. Srandovní je, že si u spaní dudlá na prázdno. Dělá to když se jí chce spát, nebo když má hlad. Vypadá to takhle:

Myslím, že kdybych ji kojila, tak by vyžadovala ukojení ke spánku. Dudlík nicméně stále odmítá. 

Áďa taky miluje rachot. Když má nějakou hračku, se kterou se dá štěrkat, tak s ní mlátí jak divá, ideálně ještě do něčeho dalšího, co vydává také zvuk. Případně se tím praští po hlavě a v nejhorším případě majzne chudáka Aničku.

No asi takhle

Anička je oproti tomu taková ustrašená a velkého rámusu se bojí. Ostatně mi někdy připadá, že se bojí i některých hraček, nebo jí lezou na nervy. Raději než jakékoli hračky má lidské ruce. Když si je může prohlížet, brát do ruček a dávat do pusy. To ji baví. A taky je daleko větší brepta než Áďa. No a ten její smích, ten je prostě dokonalý ♥.

Velkou novinkou je jídlo... Holky dostaly své první příkrmy. Začaly jsme mrkví, která ale jednak neměla valný úspěch, a jednak nám celkem zacpala Aničku. Bude mít chudák asi střeva po mně, protože já taky celý život bojuju se zácpama. Takže už jsem jí dávala jednou čípek a jednou klystýrek (zní to hrozně, ale nesla to s menší nelibostí než ten čípek. Koho by to zajímalo - je to přípravek Easylax). Mrkev jsem jim tedy přestala dávat (nevím, co udělám s těmi namraženými zásobami, které jsem v záchvatu nadšení, že vařím pro holky, udělala). Pokračovaly jsme dýní, která mně osobně příliš nechutnala, ale holky se na ni tvářily lépe než na delikátní bio mrkev. A teď pár dní jedeme na brokolici s bramborou, která mi připadá vyloženě odporná, ale holky zďabou tolik, kolik jim dám. Jejich chutě jsou tedy docela nevyzpytatelné. Jsem zvědavá, co řeknou na batáty... 

Holky ještě stále nejsou ve svých šesti měsících očkované. Když se na to zdály dost vyzrálé pediatričce, tak doporučila odklad doktorka v rizikové poradně. Ne že by mi na tom nějak moc záleželo, ale už bych si to asi ráda odbyla. A taky po očkování budeme moct holkám nechat nastřelit náušničky (které pořád ještě nemám koupené, ale už aspoň vybrané) a budou to velké frajerky.

Je zajímavé, že mezi holkama zatím nefunguje v podstatě žádná interakce. Občas se na sebe kouknou, výjimečně se i usmějí (ale daleko víc se smějí třeba na hračky), ale zatím to žádné parťačky nejsou. Tak jim holt ještě pořád musím veškerou zábavu zajišťovat já. Dostáváme se opět k té vizi světlých zítřků - před očima mám obraz, kterak holky sedí, hrají si společně s plyšákama a panenkama a já si opodál na gauči s nohama hore čtu časopis. Hahahahaha.

No a závěrem jedno vzpomínkové video, kde jsou úplně prťavé (ale to už mají skoro měsíc!) - je to vůbec možné??