Lvíčata a můj muž

Dost často se mě už od porodu někdo ptá, co můj muž a holky - jak se zapojuje a jaký k nim má vztah. Dnešní článek proto bude o nich.

Na úvod je třeba říct, že můj muž není z těch, co by se nad dětmi nějak rozplývali. Ať už se jedná o miminka, nebo o odrostlejší kousky. Před narozením holek dost možná ani nikdy žádné neměl v náruči. Myslím, že ho na poslání "být otcem" lákala především vidina, že s potomkem bude stavět lego (po narozeni dvou holek jsem ho musela ubezpečit, ze i holčičky si hrají s legem a dokonce i s merkurem!), jezdit na kolo a na vodu a pak i na nejrůznější akce, kde bude tu drobotinu bavit točit pivo. Když jsem byla těhotná, tak hlásal, že si to, jaké to se dvěma dětmi bude, nepředstavuje nijak. Čímž mě upřímně děsil. Ano, taky jsem si to, co nastane po porodu, neuměla představit, ale aspoň jsem se o to chvílema snažila. Říkala jsem si, že jsme odsouzeni ke zkáze a že mě muž opustí, až pozná, co to je za fičák. Pobyt v nemocnici po porodu tento pocit ještě umocnil. Říkal, jak už se těší, až nás pustí domů a já si pomyslela "blázne, vubec nevíš, co tě čeká". O tom, jak naprosto mimo ve svych představách je, mne ujišťoval např. otázkami, jestli bychom mohli jet s holkama na konci srpna na Slovensko na chatu s kamarády - třeba holky jen ukázat, pozdravit ostatní a jet zas domů. Ostatně ještě i dnes má občas takové otázky - chce vzít holky do míst, kde to na dvě mimina absolutně není zařízeno, ale chce je "ukázat" přátelům - to ho musím usměrnit, že holky nejsou cirkusové opičky a pokud mají přátelé takový eminentní zájem je vidět, můžou se stavit k nám domů.

Myslím si, že prvních pár dní, co nás měl z nemocnice doma, byl pro něj docela šok. Ale nemyslím si, že o moc větší, než pro mne, která jsem měla už před porodem lehce katastrofické vize. Nicméně musím říct, že se zapojoval a v rámci možností fungoval. Hned od začátku přebaloval, krmil, staral se. Když měly holky ještě krmení po třech hodinách, bylo jedno noční krmeni jeho - a já se mohla několik hodin v kuse prospat, což byl pro mě ráj na zemi. Jinak od jejich narození spí v obýváku - na tom jsme se dohodli už v těhotenství. Měsíc před porodem nastoupil do nové práce a já jsem nechtěla, aby tam chodil jako zombík.

Rodičovské role samozřejmě sebou přinesly řadu třecích ploch - a že do té doby jsme v podstatě žádné provozní problémy neměli, společný život nám klapal jak hodinky bez nějakých větších zádrhelů. Nejpalčivěji mě štvalo, že si muž snaží ve velké míře uchovat bezdětný styl svého života, což znamená zejména občasnou hospodu a následnou kocovinu. Já když jsem byla v hospodě, tak jsem si nedovolila se opít - něco ve mně vědělo, že se následující den už od samého rána budu muset starat o dvě mimina. To mého muže vůbec netrápilo, protože věděl, že jsem tu já a já se o ty dvě zvládnu sama postarat. Takže klidně přišel domů nad ránem a druhý den umíral s opicí na hrbetě. Na druhou stranu mu nechci nic zakazovat a že si někam občas večer zajde mi až tak nevadí, spíš to, jak je někdy ten následující den rozbitý...

Taky mě samozřejmě štve, že každý druhý víkend je ve škole (dodělává si VŠ) - i když jsem samozřejmě ráda, že si chce doplnit vzdělání, kolikrát bych radši, aby třeba převzal péči o holky a já si mohla odfrknout.

Hah, co se týče odfrknutí, to jsem měla také zřejmě poměrně idealistické představy - říkala jsem si, jak by bylo fajn, kdyby muž přišel z práce, řekl - chudáku, musíš být zničená po celém dni s holkama, běž si zarelaxovat do vany, já se o ně teď hodinku postarám. Hahahaha. Místo toho sám kolikrát přijde z práce utahaný (vím, že to tam taky kolikrát nemá zrovna snadné) a je otrávený, že se očekává, že mi pomůže s holkama.

Prostě asi takové klasické žensko-mužské problémy s miminama :-) Na jeho obranu musím říct, že kdykoli jsem po něm něco chtěla - a dokázala si o to požádat, tak to udělal. Musela jsem si přestat brát osobně, že mi svou pomoc nenabízí sám od sebe, a začít být ráda, že pomůže, když ho požádám.

Ale teď cca týden je to na velikou pochvalu. Jak jsem nemocná, tak jsme si vystřídali spaní - já spím v obýváku, abych holky kuckáním nebudila, a on u holek a krmí je. A taky se o ně několik dní musel starat v podstatě sám, když mi nebylo moc dobře. Nechtěla jsem k nim moc chodit, ať to nechytnou... A myslím, že to nám všem fakt prospělo. Zdá se mi, že si občas chvíle s holkama už i užívá, trochu přičichl k tomu, jaký s nimi mám režim a kolik je s nimi práce. A taky myslím, že to má podobně jako já - že čím budou starší, tím k nim bude mít lepší vztah...

No, myslím, že je takový ten zlatý střed otce. Ne nijak přepečlivělý, ale taky na holky a na mě neprdí. Myslím si, že časem si to ještě více sedne a bude to úplně v cajku...