Démon jménem SED

Obávám se, že po uctívání guru Evy Kiedroňové mne budete mít po přečtení tohoto článku za totálního magora.

Když jsme s holkama začaly chodit na ty nejrůznější rizikové poradny a rehabilitace, začala jsem se zajímat o to, jak s nimi manipulovat, co je pro ně dobré a co ne. Na některé věci mohou být odlišné názory, je ale věc, na kterou jsem našla názory veskrze jednotné - dokud si dítě samo nesedne, nesmí být posazeno (stejně tak s chůzí - nezkoušet chodit, dokud to dítě nezvládne samo). Kromě toho, že jsem to vyčetla na chytrých internetech, tak je mi to vtloukáno u každého specialisty. V rizikovce, na rehabce, i u pediatričky, máme to napsané jako poučení i v polovině lékařských zpráv. Člověk docela snadno nabyde dojmu, že tím, že dítě posadí dřív, než to samo zvládne, mu způsobí doživotní těžkosti a nevratná poškození. Přiznám se bez okolků, že je pro mě sed jakýmsi strašákem a dávám docela velký pozor, aby holky ani chvíli nikde neseděly. Buzeruji tím většinu příbuzenstva, čímž si jistě zajistím doživotní oblibu. 

Zejména u generace našich rodičů, v níž bylo zcela v pořádku pětiměsíční dítě vypodložit polštáři a koukat, jak si hezky hoví v sedu, nebo si ho posadit na klín, je to docela složité.

Problém nastává s tím, že jsem pochopila, že si nestačí jen tak sednout. Že i ten sed musí být "správně provedený". Že třeba když si dítě sedne v jídelním lehátku z pololehu, tak to "neplatí". Správně by to mělo zřejmě probíhat přes šikmý sed. Ten samozřejmě obě moje holky zcela ignorují. 

Adélka "sedí" v kleku - když třeba klečí u televizního stolku, kecne si zadkem na zem a v podstatě sedí. Anička se teď posledních pár dní natlačuje do sedu zajímavým způsobem - péruje a posouvá zadek dozadu tak dlouho, až sedí. 

Například v tomto článku (ano, vím, je to jen pitomý modrý koník) jsou oba způsoby sedu, jak je holky provádějí, škrtnuty jako nesprávné. Super, no. A Áďa má ještě navíc i blbě vytočený patičky, takže je všechno špatně. 

Prase aby se v tom vyznalo, vůbec nevím, jestli moje děti sedí nebo ne, jestli sedí dobře, nebo ne - a jestli ne, tak co s tím mám asi tak dělat. Navíc - je otázkou času, kdy na mě někdo z příbuzenstva vytáhne, že si teda holky už může posadit na klín, vždyť sedí - a můj argument, že nesedí správně, už je asi definitivně ujistí o mé pošahanosti. Navíc kvůli tomu, že holky vlastně ještě nesedí, odkládám i přesun z hlubokých korbiček do sporťáku, což mi poslední dny zajišťuje bohatý přísun adrenalinu, protože se Adélka v hluboké korbě nudí, nespí v ní dokud není k smrti unavená, a namísto toho v ní klečí, staví se a je otázkou času, kdy se pokusí z ní vyskočit. 

Nemůžu se zeptat ani v rizikovce, nebo na rehabce, protože jsme do poradny objednaní až za měsíc. 

Jsem z toho všeho fakt zmatená a nevím, jestli by v některých případech nebylo lepší nevědět, nečíst, nezajímat se.