Den matek

Letos poprvé v životě mohu slavit den matek. Holky mi přirozeně ještě pravicí nepopřejí a na čokoládku od nich si taky ještě pár let počkám, ale i tak mě to nutí k zamyšlení.

Já a mé mateřství jsme čím dál tím větší kamarádky. S holkama začíná být sranda, nabyla jsem určitou míru sebedůvěry, hodně činností je už zautomatizovaných a tak nějak všechno v rámci možností klape. Přesto ještě stále hledím k růžovým zítřkům (včera jsme byli u sestřenky a já zálibně koukala na její tří a půl letou holčičku, jak byla samostatná a mamka měla pohodičku).

A o co víc jsem se rozkoukala v roli maminky, o to víc se ztrácím v jiných životních rolích. Štve mě, že mám kolem břicha pneumatiky a vůbec nevím, kdy budu mít čas a možnost nějak pravidelně pro sebe něco dělat. Myslím, že muž by třeba jednou týdně byl ochoten holky pohlídat, ale já vlastně ani nevím, jestli bych si něco takového mohla vůbec nárokovat. Jestli by mi to nebylo blbé.

Dále se štvu v roli manželky. Před porodem jsem plánovala, jak hlavně nechci rezignovat na vztah s mužem. Naše večery dost často vypadají tak, že si každý sedneme ke svému počítači a čumíme do nich dokud nejdeme spát. Dosud spíme odděleně, já s holkama, on v obýváku. A to nemluvím o sexu! Dneska se třeba k nějakému sexuálnímu kontaktu musím vyloženě dokopat, protože se mi prostě strašně nechce. Po celodenním maratónu fakt marně hledám síly na postelovou akrobacii. Přitom je to super, muž mě pořád přitahuje... Ale prostě na to večer už nemám... 

Stejně tak jako hospodyňka stojím za starou belu. Přiznám se, že když mám holky na krku, tak neudělám doma vůbec nic. Maximálně jim uvařím jídlo a umyju po sobě nádobí. Kdeže abych třeba nachystala jídlo muži - on nosí obědy mně, jaká potupa! A já jsem ráda, že si to jídlo stihnu ohřát a sníst - cca do půl roku holek jsem docela často nezvládla ani to. 

Taky vím, že někdy musím být pro něj za generála, když organizuju veškeré dění doma. Ale vím, že on ví, že to dělám dobře a že se na mne může spolehnout. Zároveň se na mne ale spoléhá až moc, někdy se cítím, že v tom rodičovství jsem sama – on se sice aktivně zapojuje mnohem více než kdy dříve, ale často mám pocit, že nemá absolutně žádnou rodičovskou zodpovědnost. Neví, co holkám sbalit, když se jede na návštěvu, horko těžko ví, co kdy holky jí. Nedělá mu (na rozdíl ode mne) problém si jít čas od času vylít hlavu a vůbec ho netrápí, že bude mít druhý den kocovinu a nebude schopen se starat. Někdy mám pocit, že bere zcela automaticky všechno, co dělám. Jestli se cítím vůči někomu nedoceněná, tak je to právě můj muž.

Štvu se i v roli dcery, protože moje rodiče dost využíváme v hlídání, pomáhání při návštěvách lékařů atd. Vím, že jim holky dělají radost, ale zároveň je mi jasné, že hlídat je pár hodin není až taková sranda, zvlášť když mají svoji náladičku.

Štvu se i v roli snachy, protože nedokážu být nad věcí a povznést se nad malichernosti a mlčky je přejít - namísto toho si je syslím a sbírám a pěkně to ve mně narůstá a doutná a zbytečně si ten vztah s tchýní tímto kazím.

Samozřejmě se štvu i v roli vnučky, protože babičku s dědou nenavštěvuju tak často, jak bych si přála (a dokonce jim ani nevolám tak často, jak bych si přála), a to si uvědomuju, že už tu dlouho nemusí být :-( 

Přes to všechno ale vím, že mám právo na sebe být i pyšná. Zvládla jsem tři čtvrtě roku s dvojčaty, aniž by mě odvezli do Bohnic. Jsem si vědoma toho, jak moc mě uplynulých devět měsíců posílilo, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Vím, že pro svoje prdelky dělám to nejlepší, co umím, a ony mi v poslední době už začínají dávat najevo, že to oceňují (pravda, ne vždy...)

Taky vím, že náš vztah s mužem právě prochází jeho asi nejnáročnější fází - máme dvě malé děti, stavíme dům, manžel chodí víkendově do školy. A zvládáme to, máme se pořád rádi! Vím, že jestli přežijeme tento rok, tak už asi všechno. 
Konečně jsem taky docenila svou vlastní maminku, se kterou byly vztahy ne vždy úplně ideální - teď je mi mimořádnou oporou a pomocí a taky ji prostě mám tak nějak radši než kdy dříve, snad možná proto, že vidím vztah matky s dcerou zase trochu z jiného úhlu.

Takže si na den matek dávám víno, které jsem dostala (od tchýně!), vypínám počítač a jdu zatáhnout muže do peřin ;-)

Ale ještě předtím vás, mé drahé čtenáře, chci uvědomit o jedné milé věci. Stalo se, že jsem byla nominována do soutěže MamaBlog roku. Ačkoli si nedělám velké naděje na výhru a už sama nominace mě hřeje u mého blogerského srdíčka (nejsem tak úplně neviditelná!), budu moc ráda, když mě podpoříte svým hlasem. A pokud mě, moje holky a náš blog máte rádi úplně hrozně moc, můžete hlasovat i víckrát - dokonce to je možné každý den! Nebojte, zadarmo ani kuře nehrabe - jakožto hlasující můžete každý den také vyhrát pěkné ceny. Více o soutěži se dozvíte tady, případně se připojte na facebooku zde. Už teď Vám moc děkuji za Vaše hlasy.