Parašutistický off topic :-)

Včera nadešel den, o kterém jsem přemýšlela v podstatě od chvíle, kdy jsem otěhotněla - a přiznejme si, trochu jsem se ho bála. Jo ale vůbec nevím, jestli vás tenhle článek bude aspoň minimálně zajímat :-)

Pozorný čtenář tohoto a předchozího blogu zaregistroval, že jsem se jako bezdětná věnovala parašutismu. Vzhledem k charakteru tohoto koníčku jsem měla obavy, jaké to bude po narození dětí. Budu se moct ke skákání vůbec vrátit? Co časově - pohlídá někdo? Nebudu se bát? A co finance? 

Měla jsem se na nebe poprvé vydat o víkendu, kdy měly holky ty rotaviry. Samozřejmě jsem nejela. Nebylo to snad znamení, že bych jako zasloužilá matka měla vzít rozum do hrsti a na takový "hazard se životem" se jednou pro vždy vykašlat?

Jistěže ne! Skákání pro mě nebylo a není jen koníčkem. Je to vášeň, láska, životní náplň. Něco, co dodává životu smysl. Něco, kvůli čemu se musím snažit být lepší - fyzicky i duševně. Něco, na co nelze nemyslet pokaždé, když se podívám na modrou oblohu. Něco, co mi navždy změnilo život.

Věděla jsem, že kdybych ve skákání nepokračovala, můj život by byl o dost chudší. Že by mě to navždycky mrzelo a když bych na sklonku života bilancovala, litovala bych.

Nebylo co řešit. Jediné, co mě mohlo potenciálně zastavit, byl můj strach. Slyšela jsem od pár ženských, že třeba po narození dětí byly opatrnější při řízení auta. Tak jsem si vydedukovala, že je docela možné, že vyhodnotím, že chuděry děti nemohou přijít o bláznivou matku, a třeba nebudu chtít skákat. Jenže je to tak, že když jezdíme skákat, tak nemám pocit, že bych mohla přijít o život. Jako jasně, vím že bych mohla... Ale to bych mohla i při dalších asi dvě stě tisících jiných činnostech. Vím, že dělám všechno pro to, abych to dělala bezpečně. 

Ale obavy byly zbytečné. Nakonec jsem měla strach nejvíc z toho, jaké to po pauze bude, a jestli nebudu mít strach :) Už když jsme s mými skákači nasedali do auta na letiště, cítila jsem, že to bude všechno v nelepším pořádku. A od chvíle, kdy jsem si vzala na záda padák, jsem byla úplně klidná. 

Všechno klaplo. Najednou jakoby žádná více jak roční pauza nebyla. Vplula jsem do zajetých kolejí. Neuvěřitelně mě to nabilo, potěšilo, nakoplo. Zase jsem po devíti měsících mohla dělat půl dne něco jen pro sebe, pro své potěšení. Zvládla jsem na holky skoro vůbec nemyslet. Konečně dostalo trochu prostoru i moje já, já existující před dětmi. Bylo to tak osvěžující! Už teď je mi jasné, že energie nabitá teď o víkendu, mi bude kolovat v žilách ještě dlouho. 

Je jasné, že to prostě potřebuju a že se parašutismu prostě nevzdám. Jsem tak ráda, že jsem zvládla nerezignovat na sebe, že jsem si neřekla, že peníze, za které skáču, raději nechám na jídlo/potřeby pro děti, že mě neodradilo ani to, že jsem musela holky nechat celý den samotné u tchýně (manžel byl celý den ve škole). Zní to asi jako nějaké reklamní heslo, ale  - (hlavně) maminky, fakt si dělejte radost, dopřejte si, co máte rády, a nezapomínejte na sebe! Má to zázračné účinky :-)

A ani nevíte, jak jsem se cestou domů na svoje cácory těšila :-) A večer si taky trochu toho parašutismu užily....