Poslední dny se mi holky nějak šťourají v jídle. Což mne teda netěší samo o sobě - ne že bych si myslela, že umřou hlady (na to jsou kulaťoučké dost) - ale jednak je mi líto mé vlastní práce (jsem ochotná pro ně téměř výhradně vařit a připravovat domácí stravu, ale chci za to jediné - aby to snědly), a jednak mě to štve tak nějak z principu. Je narušen řád a klidný průběh dne.
V poslední době to vypadá s jídlem tak. Posadím holky do krmících lehátek. Docela ochotně si dají asi tak pět lžiček. Poté se Adél začne kroutit na lehátku, bryskně se otočí na břicho a z lehátka odchází za lepším. Zřejmě mi tím chce dát najevo, že má dost zábavnějších věcí na práci, než je nějaké blbé krmení. Anička ještě chvíli dlabe. Poté se buď rozmrčí, což je provázeno protíráním očí a vůbec celého obličeje, což způsobí, že je vlastně po celé hlavě (a nejen ní) pomatlaná tím, co právě konzumuje. Nebo se rozhodne mě poslat do špic ještě vychytanějším způsobem - vezme sousto do pusy a pak ho přes zuby procedí ven. Já ho zas naberu lžičkou a dám jí ho zpátky do pusy a tak jedeme hru kdo s koho.
Mezitím já se hrozivě naštvu. Sesumíruju si v hlavě vše, od toho, jak jsem musela daný pokrm vařit, mixovat, vážit, ohřívat a následně servírovat, přes to, že já sama jsem ještě nejedla, vlastně ani moc nepila a taky si ani nečistila zuby, až téměř k hormonální stimulaci, kterou začal celý ten kolotoč toho, co musím na oltář mateřství položit a čeho si holky vůbec neváží. Další fáze se nazývá Já-tady-nemusím-bejt. Následuje fáze To-sežerete-i-kdybyste-tu-měly-sedět-do-večera. Holky jsou v této fázi už protivné a u "jídla" (u pokusů do nich dostat zbytek) máchají ručičkama a nožičkama, což zákonitě vede k tomu, že mi vyrazí lžičku z ruky a obsah potravy na ní se rozletí kolem a schytá to lehátko, jedna z holek, případně i druhá z holek, koberec, já, nebo kombinace předešlého, případně všeho. Párkrát se stalo, že se krmení dostalo do poslední fáze a já jsem na holky zařvala. Poté pustím oblíbenou vypalovačku Nejsem další a dostanu do holek ještě asi tři lžičky. Následně rezignuji a odcházím zbytek vyklopit do hazlu. Holky jsou spokojené, neotravuji je - a pokud mám pocit, že toho opravdu moc nesnědly, nabídnu jim keksík, což jen utvrdí celý stravovací debakl.
Jenže daleko více, než to, že holky jídlo nesnědly, mne štve to, jak jsem se s celou situací vypořádala, že jsem se nechala vytočit, že jsem řvala, že jsem se změnila v klasickou matku-megeru. Přitom jde vlastně o prd. Úplně jsem si sama sebe představila, jak za několik let říkám "Proč? No protože jsem to řekla!!!", což jsem sama jako dítě tolik nenáviděla. Je to fakt, že děti nastavují zrcadlo. Mně holky dávají najevo, co ještě se musím všechno naučit. Je to kupříkladu trpělivost. Jsem si jistá, že v následujících letech jí budu potřebovat mamutí porci.
Žádné komentáře:
Okomentovat